Přejít k hlavnímu obsahu

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

Publikace detail

Moral Attention and Bad Sentimentality
Rok: 2024
Druh publikace: článek v odborném periodiku
Název zdroje: Journal of Ethics
Strana od-do: nestránkováno
Tituly:
Jazyk Název Abstrakt Klíčová slova
cze morální pozornost a špatná sentimentalita V tomto článku zpochybňuji standardní názory na morální špatnost sentimentality obhajované uměleckými kritiky a filozofy. Účty založené na nepravdivosti a sebeláskavě postrádají zdroje, které by vysvětlily špatnost špatné sentimentality a umožnily, aby existovaly neškodné případy. Někdy je nám dovoleno být sentimentální, i když je to samoúčelné. Nemoralistický účet by to měl umožňovat. Abych takový výklad poskytl, nejprve načrtnu podstatný pohled na ideál nesentimentality tím, že se obrátím na Dopisy o Cézannovi Rainera Maria Rilkeho. Rilke oslavuje umělce za jeho nesentimentální lásku k předmětům a „neúnavnou objektivní bdělost“ k nim. Poté se obrátím na etiku pozornosti Iris Murdoch (samotnou ovlivněnou Rilkem), abych vysvětlila, proč je tak těžké tento ideál v praxi naplnit, různé způsoby, jakými zaostáváme, a co znamenají naše selhání. Murdoch přispívá jednak pocitem, že láskyplně pozorný postoj, který Rilke popisuje, je morálně – a nejen umělecky – důležitý, a zároveň soucitným popisem lidského egocentrismu, který jej brzdí. Uvažujeme-li o sentimentalitě jako o selhání morální pozornosti, můžeme ocenit, jak se jednotlivé případy od sebe liší. Sentimentalita nás může utěšit v těžkých časech nebo může uspokojit naše ego; může to být forma úniku nebo může pevně uzavřít realitu; a může to být neškodně samoúčelné nebo sobecké selhání morální péče o druhého, když se to počítá. Na závěr nastíním několik způsobů, jak nás může zajímat být viděn s morální pozorností podobnou Cézannovi. Iris Murdoch; Rilke; etika pozornosti; sentimentalita; filozofie lásky; paternalismus
eng Moral Attention and Bad Sentimentality In this paper, I challenge standard views of the moral badness of sentimentality defended by art critics and philosophers. Accounts based on untruthfulness and self-indulgence lack the resources to both explain the badness of bad sentimentality and to allow that there are benign instances. We are sometimes permitted to be sentimental even though it is self-serving. A non-moralistic account should allow for this. To provide such an account, I first outline a substantive view of the ideal of unsentimentality by turning to Rainer Maria Rilke’s Letters on Cézanne. Rilke celebrates the artist for his unsentimental love of his subjects and “untiring objective wakefulness” to them. I then turn to Iris Murdoch’s ethics of attention (itself influenced by Rilke) to explain why this ideal is so difficult to live up to in practice, the various ways that we fall short, and what our failures mean. What Murdoch contributes is both a sense that the lovingly attentive attitude that Rilke describes is morally—and not just artistically—important and a compassionate account of the human egocentrism that inhibits it. By thinking of sentimentality as a failure of moral attention, we can appreciate how particular instances differ from one another. Sentimentality can console us in difficult times or can gratify our egos; it can be a form of escapism or can rigidly enclose reality; and it can be harmlessly self-serving or a selfish failure to morally attend to the other when it counts. I conclude by outlining some ways that being seen with Cézanne-like moral attention can matter to us. Iris Murdoch; Rilke; ethics of attention; sentimentality; philosophy of love; paternalism