Published: 22.10.2026
V nakladatelství Dauphin právě vychází kniha Přeprava A. H. do San Cristobalu, první český výbor z prozaické tvorby amerického filosofa a spisovatele George Steinera (1929–2020). Výbor sestavil, přeložil a doslovem opatřil Michal Kleprlík z Katedry anglistiky a amerikanistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.
Steinerova prozaická tvorba vede čtenáře tam, kam běžná literatura vstupuje jen zřídka: do hlubin Pacifiku, do bažin Amazonie, do vyhlazovacího tábora v Polsku i do Itálie po pádu železné opony a zhroucení marxistických ideálů. Jsou to nadčasové příběhy o strachu, o soužití lásky a nenávisti, o víře a naději, o podstatě holocaustu i o nemožnosti zapomenout.
Výbor přináší pět próz, které vznikaly v průběhu čtyř desetiletí. Steiner se v nich, podobně jako často ve své esejistické tvorbě, zabývá paradoxní povahou jazyka, který dokáže žehnat i posílat na smrt, dávat světu hodnotu a smysl, ale také ospravedlňovat lež a nelidskost. Nejdále v tomto ohledu zachází titulní novela výboru, v níž se lovci nacistů v srdci amazonského pralesa chystají soudit přeživšího Adolfa Hitlera. Jeho fiktivní obhajovací řeč, vyznačující se mimořádnou elokvencí a teologickou rafinovaností, působí i dnes značně kontroverzně.
Vydání knihy podpořily Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury a Nadace Českého literárního fondu. Knihu doprovází frontispis Jindřicha Zeithammla a lze ji zakoupit na www.dauphin.cz.
Ukázka:
– Jste to vy?
Stařec stiskl pevně rty.
– Doopravdy vy? Slyš, Izraeli. Ve jménu Božím. Velvyslanec pekla přímo tady přede mnou. Nezdá se mi to?
Mladík, skoro ještě chlapec, pronášel ta slova nevěřícně, zatínaje svaly na lýtkách, jako by se chtěl nohama pevněji zakořenit do země. Toužil znít neúprosně, ale hlas se mu chvěl.
– Tak vás konečně máme. Po všech těch letech… Kolik práce nás stálo vás vypátrat. Simeon už ladí signál. Celý svět se o tom dozví. To bude něco. Ale nejdřív vás musíme dostat odsud. Na útěk ani nemyslete, tady stejně nemáte kam. Milostivý Bůh zařídil, abyste byl vydán. A není náhoda, že právě do našich rukou. Teď budete za všechno konečně pykat.
Mladík se nuceně zasmál, ale ozvěnu neslyšel. Vzduch byl horký, těžký a dusný. Ležel mezi nimi jako nehybná masa, nasáklý vlhkostí tak hustou, že by se dala krájet.
– Mlčíte? Prý jste měl mocný hlas. Říká se, že když jste promlouval k davu, všude hořely pochodně a muži plakali. A ženy…
Zastavil se. Naposled, co viděli nějakou ženu, bylo na břehu řeky v Jiaru. Byla bez zubů, dřepěla u zelené tůně a ani jim nezamávala. Pak už je pohltil nekonečný prales.
– prý ze sebe strhávaly šaty, jen aby slyšely váš hlas.
Vzápětí v něm začal kypět hněv.
– Mlčíte? Nemáte co říct? Nebo vám nejsem dost dobrý? Však vy ještě promluvíte. Oni to z vás vymáčknou. Jste náš! Teď už se nikde neschováte! Třicet let pátrání… Kaplana to stálo život. Weisse a Amsela taky. Ještě budete žadonit, abyste mohl promluvit. Dáme si záležet, to mi věřte. Obnažíme vás před celým světem, ať každý vidí tu vaši prohnilou duši. Slyšíte? Prohnilou duši!
Ta poslední slova chlapec křičel. Křičel, až se mu zadrhl dech. Vtom stařec vzhlédl a zamrkal.
– Ich?
