Roční působení v proděkanské funkci toho přineslo tolik, že to je spíš na popovídání než na krátký psaný text. Pokusím se alespoň o výběrovou reflexi.
Jak už vyplývá z mé agendy, prosazuji a nadále chci prosazovat dva na fakultě možná ne úplně populární názory. Za prvé, že doktorská studia jsou pro fakultu i jednotlivé katedry zásadní a měla by být prioritou. To není upozaďování významu nižších stupňů studia, naopak: důraz na doktorské studijní programy má být kladen z velké části právě kvůli programům bakalářským a magisterským a jejich perspektivám. Za druhé chci jako důležitou prosazovat spolupráci se zahraničím, a to především v badatelských aktivitách: myslím si, že teprve na ně má navazovat případné nabírání zahraničních studentů a spolupráce na poli výuky, mají-li mít hlubší smysl. Univerzitní práce je totiž z definice světová. Pokud jí tento rozměr schází, pak něco není v pořádku.
Stran zahraniční spolupráce se mi, doufám, podařilo přesvědčit kolegy spolupracující se středoevropskými zeměmi či třeba pobaltskými republikami, že fakulta jejich mobility a spolupráci podporuje stejně jako ty se „Západem“. Na druhou stranu je v kontextu vytváření Strategie internacionalizace tlak z ministerstva, potažmo univerzity, na stanovení priorit, s kým a jak chceme spolupracovat (věda, výuka, nábor studentů). Za cíl si kladu v již započatém jednání s katedrami jednak priority opravdu nalézt a rozumně prosazovat, zároveň ale nepodlehnout těmto tlakům zcela a nechat si prostor pro pestrost naší fakultě vlastní a volné pole pro výzvy přicházející s časem. V tom je přece také kouzlo naší práce, že se seznamujeme s novými lidmi či pracovišti na základě toho, co kdo zrovna dělá, jak ve své práci pokročil, jakou cestou se vydává dál atd. Pokud by tento moment „přítomnosti“ a „nerozhodnutelnosti“ měl být potlačen, pak by to bylo ke škodě všech, včetně bádání a hledání pravdy, o které na univerzitě jde v první řadě.
Za zásadní ovšem považuji udržení jisté autonomie fakulty, což se podařilo, když jsme jako vedení fakulty například kategoricky odmítli spolupráci s čínskými univerzitami. Náš postoj v té době neodpovídal strategii ani univerzity, ani kraje, ale přesto jsme tak učinili, aby se až nečekaně brzy naše rozhodnutí ukázalo jako nejen snad nějak mravně vyspělé, ale i prozíravé, když se u zahájených spoluprací odhalilo, že jde více o politiku než o vzdělání a vědu.
Nakonec si dovolím osobnější poznámku stran každodenního provozu. Měl jsem štěstí, že jsem sedm let učil v Hradci Králové na Gymnáziu J. K. Tyla, kde byla paní ředitelkou filosofka a matematička Marta Pětová – setkání s ní pro mě bylo jedním z těch životně stěžejních. Tato vzácná žena, bez níž bych asi ani nikdy neučil, měla mnoho moudrých rad. Jednou z nich byla zdánlivá banalita, kterou si ovšem od té doby stále připomínám: všechny vedoucí funkce typu ředitele na gymnáziu by měly prvně zajistit, aby se marasmus přicházející z nejrůznějších stran nesnášel na podřízené zaměstnance. Většina se musí odfiltrovat úplně, méně dotěrné, hloupé, a hlavně neodkladné věci se pak musí přetavit v přijatelnější, rozumnou formu. To jsem – doufám – naplňoval jako vedoucí katedry filosofie a moc rád bych v tom pokračoval i jako proděkan, také proto, že vím, že pouhým přeposláním dál se člověk beztak odpovědnosti za danou věc nezbaví.
doc. Mgr. Tomáš Hejduk, Ph.D.
proděkan pro zahraničí a doktorská studia FF UPa
Zajímají Vás reflexe dalších členů vedení fakulty?
V průběhu prosince budeme postupně zveřejňovat další příspěvky.
