Rok 2020 bude určitě patřit mezi ty, na které budeme vzpomínat ještě dlouho. Snad každý, kdo by měl shrnout tento rok jedním slovem, by řekl koronavirus. Byl ale uplynulý rok skutečně tak zničující, depresivní, omezující a nepřející?
Za sebe mohu říci, že rok 2020 vypadal ve svých počátcích velmi slibně. Splnil jsem si hned zkraje roku jeden ze svých životních cílů a s partou přátel jsme v lednu vystoupili na „bílou střechu Afriky“ – vrchol Uhuru (Kilimandžáro). Když jsme v polovině ledna přistávali na mezinárodní letiště Kilimadžáro, uvítaly nás všudypřítomné nápisy „Pozor, ebola“. Zhruba o deset dní později, když jsme z hory slezli, jsme byli zahrnuti zprávami o novém „čínském viru“ a než jsme se z Afriky vraceli, byl hlavním strašidlem právě koronavirus (v té době ještě neměl jméno). Byl to poslední výlet v tom roce za hranice Evropy, byť původních plánů služebních i soukromých cest bylo mnohem více.
Po mém návratu z Afriky čekalo naši katedru mnoho pozitivních zpráv. Získali jsme od americké nadace Wenner Gren štědrý grant na spoluorganizaci mezinárodní konference Why the World Needs Anthropologists, později jsme se také dozvěděli, že napočtvrté jsme byli úspěšní s žádostí o podporu Erasmus Mundus programu s Taiwanem. Následné rozšíření epidemie napříč světem ale všechny plány zhatilo. Konference se jedna za druhou rušily anebo odkládaly na rok 2021, stejně tak i studijní a jiné stáže a výměny. Skončili jsme tedy v situaci, kdy jsme jako katedra konečně získali dostatečnou finanční podporu na realizaci svých mezinárodních aktivit, ale současně jsme žádnou z nich uskutečnit nemohli.
Kromě zahraničních aktivit postihla epidemiologická opatření i ty nejzákladnější činnosti naší katedry: kontaktní výuku, fyzické kontakty s kolegy i studenty, spolupráci atp. Je tomu již rok, co fungujeme v alternativním modu, který omezuje naše sociální interakce a značně snižuje kvalitu i význam našich oborů samotných. Dostáváme se do individuálních sociálních bublin, z nichž vystupujeme pouze prostřednictvím virtuální reality. Nicméně není třeba vše vidět tak černě. Zkusme se na celý rok podívat z trochu jiné perspektivy.
Díky epidemii jsme se všichni, anebo skoro všichni, naučili s moderními aplikacemi, vést výuku online, zkoušet či konzultovat online, vést velkou část katedrové agendy online a do jisté míry zefektivnit svoje činnosti skrze virtuální prostor. Byť jsem zastánce toho, že osobní kontakt nic virtuálního nenahradí (ostatně jako s o c i á l n í a n t r o p o l o g bych nic jiného tvrdit snad ani nemohl), dívám se zpětně na celý rok 2020 spíše jako na výzvu než jako na omezení. Díky tomu se podařilo na Univerzitě urychlit, resp. prosadit digitalizaci studijní i jiné agendy, což předtím šlo jen pomalu a těžko anebo nešlo vůbec. Naše chování je šetrnější k přírodě v mnoha ohledech: od zúžení spotřeby papíru až po snížení uhlíkové stopy z našich akademických zahraničních cest. Svět se tak trochu nedobrovolně chytl za nos a začal žít „udržitelněji“ (až na ty tisíce tun dezinfekcí a jednorázových plastových pomůcek od roušek a rukavic po obaly na obědy atd.). A v neposlední řadě: začali jsme si vážit věcí, které jsme předtím pokládali za samozřejmé.
V roce 2020 jsem pocítil takovou míru zájmu studentů chodit do školy jako nikdy předtím. Lidé si více váží osobních setkání, uvědomují si význam sociální interakce (a to, jak moc jim chybí, a že žít jen ve virtuálním světě ve výsledku skutečně není nic lepšího, ba naopak). Člověk se nakonec těšil z toho, že se dostal na víkend z města, jednou za rok se podíval do Chorvatska (a zjistil, že krásy jsou i relativně blízko) místo na Maledivy a uvědomil si, jaký přínos mají vědecké konference – že i ta věda funguje v sociálním kontaktu a bez něj to není ono.
Během mých studií jsme se učili o tzv. „tacit knowledge“, tedy o znalostech, které se dají přenášet jen přímým kontaktem „studenta a pedagoga“ (zkušeného a nováčka atp.). Učili jsme se, že se jedná o znalosti, které tvoří v současné společnosti a ekonomice největší přidanou hodnotu, na rozdíl od mechanického učení a dovedností. V roce 2020 jsem si všiml, jak i naši studenti zjišťují, že zatímco do roku 2020 stále lačnili po co nejmenší přítomnosti ve škole, v roce 2020 vítali každou příležitost, kdy se mohli se spolužáky i vyučujícími vidět. Vidím v tom potenciál – potenciál toho, že vědění a učení dostanou nový, „tacit“ rozměr, jakmile tato epidemie pomine. A ona pomine, stejně jako každá předchozí. A než se tak stane, přeji katedře i fakultě, aby se ze zkušeností ponaučila. Aby každou hrozbu viděla jako příležitost a nikoliv každou příležitost jako hrozbu. Jsem přesvědčen, že ti, kteří se přidrží té první perspektivy, budou mít neskonalou výhodu nad všemi ostatními.
V roce 2021 bude naše katedra slavit 20. výročí své existence. Přeji jí, aby vyšla z celé situace jako vítěz, posílená o zkušenosti a získané dovednosti a motivovaná naplněním všeho, co si musela v uplynulém roce odříci. Totéž přeji i celé Fakultě filozofické a Univerzitě Pardubice.
PhDr. Adam Horálek, Ph.D.
vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie
Zajímají Vás reflexe dalších členů fakulty?
Nyní přebírají tuto štafetu vedoucí kateder. Na co jsou pyšní a na co se můžeme v budoucnu těšit? Podívejte se na další příspěvky.
