Maďarský román Lászla Szilasiho Třetí most vychází v překladu Marty Pató z Katedry literární kultury a slavistiky FF UPCE.

Řada pedagogů působících na Fakultě filozofické UPCE se věnuje překládání. Také díky těmto překladům mají čtenáři možnost seznámit se s nejlepší literární produkcí jazykových oblastí, které jsou jinak málo dostupné. Jednou z takových oblastí je maďarština.

Působíte na Katedře literární kultury, jak jste se dostala k překládání z maďarštiny? 
Po absolvování bohemistiky na FF UK jsem nastoupila jako lektorka češtiny na Institut Slavistiky filozofické fakulty v maďarském Szegedu, zároveň jsem tam i studovala, překládat jsem začala téměř okamžitě, samozřejmě do šuplíku, k publikaci drobných překladů byla ještě dlouhá cesta. 

Nyní vychází ve vašem překladu román Třetí most. Proč právě tahle volba? 

Překladová literatura nabízí jedinečnou příležitost dozvědět se něco o světě druhých. Hledala jsem pro překlad knihu a perspektivu, která českého čtenáře provede světem, který je sice dokonale zakotven v maďarském myšlení a cítění, která se ale nebude číst z perspektivy jinakosti, ale naopak bude pracovat s empatií českého čtenáře, knížku, v níž se i český čtenář bude cítit jako doma. 

Profesně se věnujete literární historii a hungaristice, považujete tedy překládání za součást vaší odborné práce? 

Samozřejmě, překladatel, stejně jako redaktor, je nedílnou součástí literárního provozu. Naše historicko-literární studia jsou zaměřená právě na literární kulturu. Považuji za správné, možná i nutné, abychom, chceme-li vyučovat, zároveň i tvořili. Jinak nám studenti taky nemusí věřit. Co se týče samotného překládání, není jedno, jakou knížku člověk překládá, zvláště pokud se jedná o jazyk, překlady z nějž vycházejí poměrně málo. Určitý rozhled a teoretická znalost prostředí je tedy jistě dobrou překladatelovou pomůckou. Na katedře se snažíme pěstovat ve studentech dovednost literaturu hloubkově číst, interpretovat a tvořit, překladatel nedělá nic jiného. Dobrá literatura má mimořádnou schopnost zachytit člověka ve své křehkosti a zároveň celistvě, v krásné literatuře čtenáři zůstává výpověď vždycky trochu skrytá, čtenář si ji odhaluje postupně, každý jiným tempem, jinými prostředky a uplatňuje empatii, fantazii a emoce, tedy stránky, bez nichž se žádný člověk ani společnost neobejde. Zejména má ale krásná literatura dar totálně pohltit svého čtenáře, takže dojem a zážitek se v něm skládá v komplexní, celistvé sdělení. Myslím, že krásná literatura není nahraditelná publicistickými informačními zprávami, ba ani dílčími vědeckými studiemi, které jsou jistě potřebné, ale nestačí k tomu, abychom se něco dozvěděli o našem světě. 

Nejširší prostor věnuje autor románu Třetí most světu bezdomovců. Myslíte, že právě téma bezdomovectví může českého čtenáře zaujmout? 

Během překládání jsem si uvědomila, že překládat autora tak chytrého a důmyslného není zase až tak jednoduché, nakonec ale právě nedějové, meditativní, lyrické pasáže byly tím, čeho jsem si při překládání užila nejvíce a čím by knížka mohla asi, doufám, zvláště potěšit. Téma bezdomovectví je obecné, s bezdomovectvím se setkal každý z nás. Myslím, že je dobré, když se člověk alespoň zamyslí, třeba i prostřednictvím téhle knížky, která ho do života na ulici pořádně namočí, do jaké míry jsme, nebo chceme být, hluší a slepí, nejen vůči takovému jednomu bezdomovci.   

Román vyšel v květnu 2023 v ostravském nakladatelství Protimluv.

László Szilasi 
je literární teoretik, esejista a docent maďarské literatury na univerzitě v Segedíně. Napsal řadu literárněkritických knih, studií a esejů. Beletrii se věnuje v posledním dvacetiletí, je držitelem řady domácích literárních cen.

Marta Pató  
je odborná asistentka na Katedře literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Vzdělání získala v Praze (Mgr. Bohemistika FF UK, Mgr. Hungaristika FF UK) a v Brně (Ph.D. Teorie areálových studií FF MU). Deset let působila na Univerzitě v Szegedu jako lektorka češtiny. Odborně se věnuje české recepci maďarské literatury (Péter Esterházy, Péter Nádas, Sándor Márai). Je spoluautorkou dvousvazkového dvojjazyčného Soupisu hungarik v LA PNP (Budapest, 2018). Příležitostně se věnuje literární publicistice a překladům z maďarštiny (Ferenc Barnás, Zsuzsa Rakovszky, Zsuzsa Takács, Erzsébet Juhász, László Szilasi, Attila Bartis ad.).

Foto: Tomáš Morvay

Čtyři čestné medaile a sedm čestných oborových medailí převzali 4. září významné vědkyně a vědci v sídle Akademie věd. Čestnou oborovou medaili obdržel také historik Jan Němeček působící na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. 

Všechna ocenění spojuje to, že byly uděleny za zásluhy ve vědě, ať už celkově či v jednotlivých oborech. Své zastoupení mají historici, fyzici nebo biologové. Jan Němeček získal Čestnou oborovou medaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách.

Doc. PhDr. Jan Němeček, DrSc. 
Jan Němeček patří k mezinárodní vědecké špičce v oboru politických dějin 20. století. Zaměřuje se zejména na mezinárodní vztahy, na druhou světovou válku a antinacistický a antifašistický odpor. Podílel se na řešení více než dvou desítek domácích i mezinárodních grantových projektů.

Část vědecké kariéry strávil na zahraničních stážích a je nositelem řady ocenění, mj. nejvyšší resortní medaile ministra obrany ČR Zlatá lípa nebo nejvyšší resortní medaile ministra zahraničních věcí ČR Za zásluhy o diplomacii. Jan Němeček je autorem či spoluautorem desítek monografií a zároveň je dlouholetý spolupracovník a externí vyučující Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Působí na Historickém ústavu AV ČR a pravidelně přednáší v pardubickém Památníku Zámeček, se kterým fakulta úzce spolupracuje. 

Zdroj: Akademie věd České republiky
Foto: Josef Landergott, AV ČR

Univerzita Pardubice je v pohybu a nechyběla ani na Sportovním parku Pardubice. Na populárně-naučném a zážitkovém stanovišti Science Point prezentovali naši studenti a akademici vědu poutavou formou.

Od pondělí až do neděle jsme po celé dny nabízeli malým i velkým zájemcům interaktivní ukázky, kvízy a demonstrace z nejrůznějších oborů všech našich 7 fakult. Návštěvníci se zapojili do sportování s angličtinou, sledovali, co oko sportovce nevidí a vyzkoušeli si, jak se bezpečně pohybovat na silnici. Poslední dny si natrénovali ošetření různých poranění, nechali se ohromit chemickými pokusy a zábavnou moderní technikou.

Prohlédněte si týden na univerzitním Science Point v naší fotogalerii. Děkujeme všem popularizátorům vědy i tisícům návštěvníků.

Náš student Martin Burda přivezl z univerziády nejcennější kov - zlatou medaili! Naši studenti a současně vrcholoví sportovci se účastnili společně s další stovkou českých reprezentantů Letních světových univerzitních her v Číně. V šestém největším tamním městě Chengdu se hry konaly od 28. července do 8. srpna 2023. 

Matěj Burda, student Fakulty chemicko-technologické, byl součástí největšího českého úspěchu na světových univerzitních hrách za posledních 30 let. Společně se svým týmem basketbalistů porazil ve finále Brazílii a získal zlato. Matěj nám po turnaji sdělil svoje pocity: „Těžko se mi stále hledají slova. V takové euforii jsem asi v životě nebyl, je to jeden z největších úspěchů mé dosavadní kariéry! Nikdo nečekal, že bychom se mohli dostat tak daleko. Jsem za to hrozně rád, byli jsme super parta a táhli jsme všichni za jednoho a dokázali jsme to jako tým. Byla to pro mě obrovská zkušenost, hrát v hale před 12 tisíci diváků, poznat čínskou kulturu a být na jednom místě s dalšími 15 tisíci sportovců. Moc jsem si to užil a beru to jako jeden z nejhezčích zážitku vůbec.”

Matěj je členem programu UNIS, který podporuje mladé sportovce při jejich studiích a zároveň hraje nejvyšší basketbalovou soutěž za BK Pardubice.

Mezi velké naděje české reprezentace na univerziádě patřil také plavec Jan Čejka, který studuje Fakultu elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. V Chengdu se probojoval úspěšně do finále na 200 m znak, ve kterém skončil na skvělém 5. místě. „Univerziádu jsem si strašně moc užil, byla to opravdu velkolepá akce a já jsem velice vděčný za možnost reprezentovat Českou republiku a Univerzitu Pardubice. Mám velkou radost z toho že se mi povedlo probojovat se až do finále, jen mě trochu mrzí, že se mi nepodařilo zaplavat osobní rekord nebo rychlejší čas. Na bazéně i v celém Českém týmu panovala super atmosféra a všichni jsme se podporovali,” zhodnotil hry Jan. 

Oběma našim zástupcům děkujeme za fantastickou reprezentaci a přejeme mnoho úspěchů v dalších sportovních kláních! 

Foto: Česká asociace univerzitního sportu/archiv Matěje Burdy/archiv Jana Čejky 

Sportování s angličtinou! Po pár propršených dnech se počasí umoudřilo a tak jsme i letos byli součástí Sportovního parku Pardubice. 

Po celé úterý 8. srpna 2023 si návštěvníci Science Pointu mohli procvičit anglická slovíčka, roztřídit neznámé pojmy do správných kategorií a Ti nejmenší zase anglicky zařvat jako lev nebo dunivě zadupat jako slon. 

S našimi studenty jste rozpohybovali tělo i mysl, so Let’s talk!

Příště se uvidíme na Noci vědců, která se koná 6. října 2023 od 16:00 hod. v kampusu Univerzity Pardubice. Letošním tématem je "Tajemství" a nejen angličtináři budou u toho. 

Text: Jan Pražák, Poradenské a propagační centrum FF UPCE | Foto: Adrián Zeiner, Univerzita Pardubice

Jaké byly rozdíly v přístupu k výzkumu atomových bomb mezi německými fyziky a jejich kolegy ze svobodných zemí? Sledovali němečtí vědci hlas svého svědomí, nebo v tomto výzkumu zkrátka zaostávali? Přečtěte si první příspěvek spolupráce portálu Vědavýzkum.cz a časopisu Teorie vědy, který napsal Filip Grygar z Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.

Úvod

V časopise Teorie vědy jsem publikoval pod téměř stejným názvem obšírný článek, který v historickém kontextu a s odstupem téměř sedmdesáti let pojednává o nacistickém uranovém výzkumu v souvislosti s bestsellerem Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí – osudy atomových vědců z roku 1956 (česky 1965). Tento rakouský vědecký žurnalista, pacifista a futurolog uvedl ve své proslulé knize následující výmluvné a silně moralizující tvrzení: „Zdá se paradoxní, že němečtí fyzikové, kteří žili v diktatuře neustále chřestící zbraněmi, sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit, kdežto jejich kolegové v zemích demokracie, kteří se nemuseli bát žádného nátlaku, až na několik výjimek sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali.“

Než započalo přibližně od sedmdesátých let 20. století systematické historické bádání o masivní a dobrovolné kolaboraci německého národa – nevyjímaje vědce, akademiky, techniky, průmyslníky atd. – s nacistickým genocidním režimem, rozhodl se odpůrce jaderné energetiky i poválečné americké politiky Robert Jungk podat světu zprávu o výrobě prvních atomových zbraní a současně o otázkách zodpovědnosti vědců vůči lidstvu a vědě samotné. Kromě různých dokumentačních materiálů, jež měl tehdy ve velmi omezené míře k dispozici, svoji publikaci vyskládal z podstatné části z toho, co mu napsalo, nebo během četných rozhovorů sdělilo, přibližně sto vědců (i jejich manželek) z celého světa.

Srovnání uranových projektů v USA a ve Třetí říši

Uranovou bombu (Little Boy) svrženou 6. srpna 1945 na Hirošimu a plutoniovou pumu (Fat Man) svrženou o tři dny později na Nagasaki vyrobili spojenci v rámci tajného mamutího a s čímkoli dodnes nesrovnatelného Projektu Manhattan, na němž pracovalo hrubým odhadem přímo a každodenně více než 200 tisíc a nepřímo přes 600 tisíc lidí. Projekt stál v dnešním přepočtu přes 30 miliard dolarů a zaujímal v celkové finanční sumě (více než 4,1 bilionu dolarů) vynaložené v USA na druhou světovou válku necelé 1 %.

Ve srovnání s Projektem Manhattan byl tajný nacistický uranový výzkum, tzv. Uranový spolek (Uranverein), nepatrný. Pracovalo na něm zhruba 100 nukleárních vědců na plný nebo částečný úvazek (řada z nich přednášela na univerzitách) a tisíce přidružených zaměstnanců z různých profesí včetně válečných otroků. Z hlediska vynaložených financí, materiální podpory a počtu zaměstnanců (spíše postradatelných otroků) je s Projektem Manhattan v nacistickém Německu srovnatelná pouze výroba řízených raket neboli balistických létajících bomb, tzv. odvetných zbraní V-1 a V-2.

Na uranovém výzkumu (a tzv. zázračných zbraních) se podílely i jiné týmy, než do přelomu 21. století udávala historiografie zaměřující se především na Uranový spolek podléhající přímo nacistické vládě. Další výzkumné skupiny totiž byly podřízené od roku 1943 Hansi Kammlerovi, jenž byl mocným důstojníkem ozbrojených jednotek SS, stavebním inženýrem, výkonným manažerem a zvláštním zplnomocněncem Hitlera, potažmo Himmlera. Kammlerovy tajné programy probíhaly původně v rozsáhlých lesních a posléze v podzemních komplexech. Na všem se podílelo z okupovaných zemí několik tisíc nuceně nasazených vědců, inženýrů nebo techniků napříč obory a zároveň miliony otroků, kteří vykonávali hlavně pomocné, stavební a důlní práce.

Kritika německých vědců i Jungka ze strany spojenců a historiků vědy

Jasnější než tisíc sluncí je nesmírně poutavě sepsané dílo podobně, jako Jungkovy publikace popisující zkázu Hirošimy nebo kritizující jadernou energetiku a politiku USA. Navíc jeho emočně nabitá knížka působí rovněž vysoce věrohodně. Proto si záhy velmi snadno získávala (a dodnes získává) důvěru ohledně předkládaných faktů, hodnotících soudů a napínavých příběhových linií i u obvykle silně kriticky uvažujících čtenářů. Jakmile v roce 1958 publikace vyšla v upraveném vydání anglicky, a postupně též v dalších jazycích včetně češtiny, stala se celosvětovou senzací, bestsellerem, jenž ovlivnil smýšlení několika generací politiků, intelektuálů, odpůrců jaderné energie, pacifistů a vědců (autora tohoto článku nevyjímaje). Každopádně platí, že Jungkova publikace, negativně se vymezující vůči spojeneckým vědcům a nejvyššímu politickému či válečnému velení spojenců, jež umožnili sestrojení prvních jaderných zbraní, stvořila naopak z německých vědců hrdinné mírotvorce.

V nacistickém Německu se nepodařilo sestrojit uranovou pumu ani funkční jaderný reaktor (byli však blízko úspěchu) nejen na produkci čisté energie, ale také na výrobu vedlejšího produktu, tj. štěpného plutonia. Podle Jungka to bylo dáno jednoznačně tím, že němečtí vědci „sledovali hlas svého svědomí a chtěli konstrukci atomové bomby zabránit“. Naproti tomu spojenečtí vědci (mezi nimiž bylo mnoho německých židovských emigrantů), zainteresované politické špičky a tajné služby USA či Velké Británie desítky let tvrdili, že se to Němcům prostě a jednoduše z řady důvodů nepovedlo a povést ani nemohlo. Se svědomím a morálkou to tak podle těchto kritiků jak samotných německých vědců, tak Jungkovy knihy, již považovali víceméně za skandální, nemělo naprosto nic společného. Na stranu kritiků se postupně přidávali i historici vědy.

V příkrém protikladu k Jungkově tvrzení se obecně řečeno němečtí vědci bezprostředně před válkou i během ní snažili ukázat v tajných reportech a populárních přednáškách nacistickému zřízení, které kvantové teorii a nukleární fyzice vůbec nerozumělo, že když budou dobře financováni a podporováni (a oni skutečně byli), dokážou jako první vytěžit z objevu jaderného štěpení maximum, a tak pomoci Třetí říši buď zajistit čistou energii, například na pohon ponorek, anebo v dlouho trvající válce sestrojit jadernou zbraň. Fakticky nacistům zcela dobrovolně vyzradili vše, co obnáší jaderné štěpení a jeho neuvěřitelné důsledky.

I po svém zadržení v dubnu a květnu 1945 dávali před speciálně vybranými spojeneckými vědci, jež měli s vojáky v rámci tzv. Mise Alsos za úkol Němce pochytat a vyslechnout, silně najevo, jak za několik let „závratně“ pokročili. Například se tak chlubil vůdce projektu a geniální kvantový teoretik Werner Heisenberg. Jakmile se však deset z nich v sídle spojeneckých tajných služeb Farm Hall nedaleko Cambridge, kde byli od července 1945 do počátku ledna 1946 zadržováni a odposloucháváni, dozvědělo o svržení prvních jaderných zbraní, došlo jim, že ve svém výzkumu zásadně zaostali.

Mnozí z toho byli frustrováni, což bylo umocněno tím, že je spojenečtí vědci záměrně v jejich bláhové zpupnosti celé měsíce ponechávali. Ve Farm Hall si proto vytvořili působivou legendu o tom, že z morálních důvodů nechtěli poskytnout Hitlerovi atomové zbraně (kdyby však chtěli, dokázali by to) a desítky let tento klamný příběh šířili po světě prostřednictvím svých kolegů, žáků, rodin a Jungkova bestselleru. (Fyzik Max von Laue, jenž s uranovým projektem jako jediný neměl opravdu nic společného, tento úhybný výkladový manévr později v jednom dopise kolegovi nazval die Lesart.)

K nacistickému uranovému výzkumu se začaly krůček po krůčku zveřejňovat archivní materiály od sedmdesátých let 20. století a teprve od poloviny devadesátých let se otevřely archivy německých průmyslových, vědeckých a veřejných společností. V neprospěch německých vědců jsou závažné a zásadní i kopie dokumentů z ruských archivů, jež dorazily do Německa v roce 2004 (ty dal posléze Vladimír Putin zavřít). Historici vědy postupně prokázali, že mezi genocidní politikou vlády, průmyslem, inženýry, techniky a zejména přírodovědnými vědci napříč obory panovala kontinuální a vzájemná čilá spolupráce už od dob vilémovského Německa. Konkrétně němečtí jaderní vědci pracovali na nacistickém uranovém projektu dobrovolně, ničemu nebránili, výzkum je fascinoval a, na rozdíl od mnohých spojeneckých vědců, netrpěli ani výčitkami svědomí. Naopak, už na jaře roku 1939 žádali po nacistické vládě peníze na spuštění jaderného výzkumu pro vojenské účely.

Určujících motivů k tomu, proč němečtí vědci v době Třetí říše aktivně kolaborovali a proč se postupně i snadno nechali vehnat do spárů zločinného režimu, je více a nabývají rozličné povahy. Počínaje extrémní apolitičností, nedemokratičností a ideologickou zaslepeností až po čistý kariérismus nebo obavu z odvedení vědců na frontu. John Cornwell v této souvislosti hovoří o morálně-politickém problému či mementu i pro současné vědce „ve světle německé vědecké prostituce v první polovině dvacátého století […]“. Sám Jungk na sklonku života uznal, že se neblaze zasloužil o celosvětové rozšíření nepravdivé legendy o německých gentlemanech, kteří hrdinně vzdorovali Hitlerovi. Sebekriticky a s lítostí přiznal, že se nechal kromě jiného oklamat rozhovory s německými vědci, především s rafinovaným Carl F. von Weizsäckerem (otec Ernst byl válečný zločinec, bratr Richard byl posledním prezidentem SRN). Jungk měl před nimi obrovský respekt, nekriticky jim naslouchal a s důvěrou uvěřil i tomu, co mu v jednom dopise napsal Heisenberg, totiž že „,slušní lidé' na takové příšerné zbrani nechtěli a nemohli participovat“. Ve svých pamětech si Jungk rovněž posteskl nad tím, že „skutečná historie bohužel není historií nějakých posvátných legend a kladných hrdinů“.

Jestliže v knize Jungk kritizoval spojenecké vědce za to, že „sestrojení nové zbraně ze všech sil prosazovali“, tak právě reálná hrůza, že by Adolf Hitler pod vedením geniálního Heisenberga mohl získat jaderné zbraně, byla jedinou motivací ke spuštění mamutího a extrémně riskantního uranového projektu Manhattan v roce 1942, jenž tehdy náležel do oblasti sci-fi. Mimo jiné to popisuje například Winston Churchill ve svých pamětech. Vzpomíná, že se s Franklinem D. Rooseveltem děsili toho, že by „nepřítel získal atomovou bombu dřív než my!“, což byl pro všechny spojenecké lídry a vědce (včetně emigrantů, jako byl pacifista Albert Einstein) „zlověstný výraz, příšerný a nepřirozený, který pomalu začínal pronikat do našich tajných dokumentů“.

Příčiny nezdaru nacistického Uranového spolku

Důvodů, proč se ve Třetí říši nepodařilo sestrojit funkční reaktor a atomové zbraně, byla celá řada. Jmenujme pouze několik z nich. Vzhledem k tomu, že se do začátku roku 1942 nacističtí pohlaváři včetně vědců domnívali, že válka bude krátká, jaderné zbraně a reaktor byly sice prioritně podporované, leč nebyly nezbytné. Počítalo se s tím, že budou zásadní až pro udržení vlády nad světem po válce. Když se posléze rozhodlo o tom, že v déle trvající válce se mají vědci intenzivně zaměřit především na sestrojení reaktoru, už tomu čas ani podmínky nepřály.

Čili navzdory velkému počátečnímu předstihu před spojeneckým uranovým výzkumem přestávaly být, v postupně prohrávané válce surovinové, výrobní, logistické a další, nutné podmínky pro tak náročný projekt dostačující. Současně práce vědeckých, výzkumných a technických týmů nebyla v nacistickém Německu manažersky precizně zkoordinována s vládní politikou a průmyslem. Sami němečtí vědci (zejména soutěživý Heisenberg) zásadně přecenili své teoretické, prakticky technické, experimentální a manažerské schopnosti. Například, kvůli nepřesným testům a osudovému nerozlišení čistého grafitu od ultra čistého grafitu, zůstali závislí na těžké vodě jako moderátoru (ke zpomalování neutronů štěpících jádra uranu) obtížně získávané z okupovaného Norska, nepodařilo se jim (zjevně) spočítat kritická množství štěpného materiálu uranu a plutonia, nenavrhli správné velikosti nebo hmotnosti materiálů a příslušenství potřebných pro fungující reaktor, dále Heisenbergova teoreticky nadaná skupina (sídlící hlavně v Lipsku na univerzitě a v Berlíně v ústavech Společnosti císaře Viléma) víceméně pohrdala mladým experimentálně zaměřeným týmem nacisty Kurta Diebnera (ten pracoval v Armádní výzkumné stanici v Gottow na jihu Berlína). Heisenberg nerad přiznával zásadní invence a příspěvky druhé skupiny. I kvůli tomu se uranový výzkum zpomalil.

Kromě toho významní němečtí vědci, akademici, umělci atd. trávili dost dnů v roce rovněž jako kulturní vyslanci na propagandistických návštěvách, respektive výjezdech po okupovaných zemích. Mezi nimi nechyběli z jaderných vědců samozřejmě Heisenberg, Weizsäcker a občas i Hahn (k němu podrobně zde). Jejich aktivity byly mnohdy dost necitlivé nejen vůči milionům mrtvých, nýbrž také vůči tamním kolegům nebo kamarádům, které se leckdy snažili přesvědčovat o kolaboraci s nacistickými vědci, neboť prý jedině Třetí říše zajistí ochranu před morem komunismu. Heisenberg, i další vědci dobře věděli, co za zvěrstva se děje v Polsku, a přesto odjel v prosinci 1943 na přednášku do Krakova a tam bydlel u generálního správce Polska Hanse Franka, spolužáka z gymnázia, tzv. polského řezníka a válečného zločince popraveného v Norimberském procesu.

Poválečné alibistické chování německých vědců

Je důležité upozornit na to, že poválečná kontinuita německých elit (politických, vojenských, právních, průmyslových, vědeckých a akademických), které velmi snadno prošly denacifikací, víceméně bránily desítky let (než doslova vymřely) tomu, aby došlo ke kritickému zhodnocení zločinné kolaborace tisíců vědců, techniků, inženýrů a pohlavárů výzkumných, průmyslových a veřejných společností s nacistickým režimem. Němci včetně uranových vědců si vzájemně psali denacifikační dobrozdání, svědčili v norimberských procesech i ve prospěch zjevných zločinců. Popírání nacistické minulosti se týkalo pochopitelně také Společnosti císaře Viléma, jež byla podle historiků křiklavým příkladem a „integrální součástí národně-socialistického systému panování: podroboval lidi uvnitř i vně Německa a kulminoval v genocidě a válce“. Prezidentem její poválečné nástupkyně Společnosti Maxe Plancka byl Otto Hahn. Z hlediska uvedeného se není čemu divit, že se archivy této instituce (nejen její!) otevřely až v roce 1997.

Jestliže se po válce spojenci a vědci z emigrace domnívali, že se především Hahn s von Lauem stanou ve vědecké komunitě „morálními lídry“, ukázalo se, že to „neměli nikdy v úmyslu“. Naopak prokázali výhradně „solidaritu s Němci skoro v každém stupni provinění a distancovali se od svých emigrujících přátel“. Historik John Cornwell o německých vědcích napsal, že „netrpěli výčitkami svědomí a pohotově sami sebe očistili z oficiálního spojení s režimem. Rozhodně se nepovažovali za nacistické vědce“. Souhrnně řečeno, lze i o ostatních kolaborujících vědcích bez rozpaků prohlásit to, co pronesl významný historik nacistické vědy Mark Walker ve své studii o Heisenbergovi, totiž že byl „vědomě, či nevědomě pro národní socialismus a německou válečnou agresi vyslancem dobré vůle. Nadále tak vlastně byl vědomě, nebo nevědomě vyslancem genocidy.“

Odpověď na to, zda by němečtí vědci poskytli Hitlerovi jaderné zbraně, pokud by je dokázali sestrojit, zůstává a zůstane zřejmě nezodpovězena. Autor článku se domnívá, že by je sice neradi, leč z čistě pragmatických důvodů poskytli. Ani atomoví vědci totiž nechtěli prohrát další světovou válku a opětovně být poníženi tak, jako tomu bylo po první světové válce kvůli Versailleské smlouvě. Navíc se děsili pomsty ze strany Sovětské armády a nastolení komunistické ideologie.

Autor: Filip Grygar, Katedra filosofie a religionistiky, Fakulta filozofická, Univerzita Pardubice
Text vznikl ve spolupráci s časopisem Teorie vědy. Plné znění celého odborného článku si můžete přečíst zde.
Článek byl převzat z Portálu Vědavýzkum.cz, kde byl publikován dne 22. 6. 2023.

Už není toho dechu, tak zní název krátkého časosběrného dokumentárního filmu, jehož autorem je antropolog a etnolog Libor Dušek, působící na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. 

Snímek vypráví pozoruhodný příběh o horákovi, který stále žije zapomenuté Krkonoše. Zdeněk Jiřička (nar. 1937) strávil takřka celý život v rodné chalupě ve Vojtěšicích a jejím blízkém okolí. Je detailním znalcem svého regionu a celoročně žije v symbióze s krajinou. Proměna tradičního způsobu života však doléhá i na zapadlou krkonošskou vesničku.

„Udělali jsme časosběrný film, roční cyklus života člověka. Pan Jiřička vzpomíná, hospodaří a součástí je i jeho pohled na svět,“ dodává Libor Dušek.

Příběh a myšlenky vojtěšického rodáka se podívají i za hranice, film byl nominován do soutěže o nejlepší krátký dokument na festivalu Montreal International Film Festival.

Poslechněte si rozhovory Českého rozhlasu s autorem filmu Liborem Duškem a režisérem Vratislavem Karasem. 
 

Libor Dušek je letos zároveň želízkem v soutěži Český VŠEVĚD 2023. Popularizační soutěž Noci vědců má za cíl představit veřejnosti české vědce a jejich pracoviště, univerzity, vědecké i jiné vzdělávací instituce. Svůj hlas můžete zaslat do 15. října 2023.

Hlasovat v Českém Vševědovi  

Mgr. Libor Dušek, Ph.D.   
Libor Dušek z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice je sociokulturní antropolog, etnolog a publicista, aktivní skialpinista a horolezec z Krkonoš. Jeho výzkum se zaměřuje na oblasti Afghánistánu, Pákistánu, Tádžikistánu a širšího regionu Vysoké Střední Asie. Věnuje se i dlouhodobému terénnímu výzkumu v Krkonoších a dalších horských oblastech, kulturám a kontinentům a fenoménu horolezení a interakci člověka a hor.

Podílel jste se na výzkumu sochy Glaubergského knížete. Jak socha vypadá a koho představuje?

Pískovcová socha byla nalezena v polovině 90. let u pozůstatku rozměrné mohyly pod náhorní plošinou Glauberg v jižním Hesensku. Byla vytesána z jediného bloku v období kolem roku 500 před naším letopočtem a původně pravděpodobně stála na vrcholu mohyly, nebo v jejím bezprostředním okolí. Představuje keltského válečníka, kněze či „knížete“ v životní velikosti oblečeného do ochranného obleku zvaného kyrys a vybaveného štítem, mečem, nákrčníkem a prstenem. Na hlavě má zvláštní čepec připomínající uši Mickey Mouse. I když nám to připadá mírně komické, čepec se jmelím byl symbolem významného postavení ve společnosti. Zajímavé je, že tyto předměty byly nalezeny v jednom z odkrytých honosně vybavených hrobů, které se v mohyle nacházely. Socha se zachovala v zázračně dobrém stavu, ztratila se pouze dolní část končetin a podstavec. Nyní stojí jako ústřední exponát v moderní stavbě muzea, které prezentuje výsledky dekády trvajícího výzkumu Glaubergského oppida. Mít příležitost zkoumat takto významný artefakt pro mě bylo velmi fascinující. Vzhledem k velikosti sochy, mohutnosti postavy i jejímu detailnímu zpracování si člověk připadal, jako kdyby stál u skutečného keltského náčelníka.

Jaký byl úkol vašeho mezinárodního týmu? 

Naším cílem bylo doplnit poznání o způsobu opracování sochy. Zjišťovali jsme, jak v té době vypadaly nástroje pro opracování kamene a zda byly bronzové či železné. Proto jsme museli podrobně prozkoumat povrch sochy a vytvořit podrobný digitální model. Hlavní použitou metodou byla trasologie či mechanoskopie, která identifikuje stopy nástrojů na předmětu. Tyto stopy a jejich dynamika mohou naznačit tvar čepele použitého nástroje a mohou také přispět k celkové rekonstrukci pracovních postupů kameníka nebo sochaře. Vytvořili jsme proto „digitální otisky“ stop jednotlivých nástrojů. Sledovali jsme a dokumentovali stopy pracovních postupů, odhalili jsme, jak tehdejší sochař postupoval od hrubého až po jemné opracování. Zajímaly nás samozřejmě i další aspekty, například jak sochař přistupoval ke kompozici, k rozměření nebo ke stylizaci jednotlivých částí. Podstatné je také sledování vztahů s dalšími obdobnými nálezy. Spolu s o něco starším „Hirschlandenským válečníkem“ je totiž Glaubergský kníže nejpropracovanějším a nejzachovalejším sochařským dílem této epochy v celém Záalpí.

Jaké nástroje tehdejší sochař používal? 

Zjistili jsme, že hrubý tvar sochy byl proveden topůrkovým nástrojem podobným špičatému krumpáči ať už jednostrannému, či oboustrannému. Objevili jsme stopy práce s typickým trojbokým důlkem, předpokládat lze větší dynamiku práce s razantnějším dopadem ostří. Finální úpravu povrchu pak sochař provedl několika typy dlát jak se zaobleným, tak i rovným břitem. Domníváme se, že některá dláta mohla být vyrobená ze slitiny mědi. Na levé noze sochy byly patrné i velmi jemné stopy po broušení nebo obroušení povrchu. Díky rekonstrukci podle zanechaných stop se navíc podařilo odhalit archeologické nálezy, které odpovídají danému typu použitých nástrojů. Výsledky výzkumu jsme shrnuli v odborném článku publikovaném v prestižním vědeckém časopisu Plos One journal.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Proč nejstarší vinaři světa přimíchávali do vína krev a proč pohřbívali děti v jeskyni? Archeolog Jan Frolík z Fakulty filozofické zkoumá nejen tajuplnou jeskyni Areni v Arménii, která je nejstarším doloženým vinařstvím, ale také třeba útroby Pražského hradu, který byl rájem pohřbívání.

Máte rád víno?

Víno mi chutná, takže si ho občas dám.

A jak myslíte, že chutnalo víno od nejstarších vinařů na světě? 

Divoké víno, které v Arménii roste a jehož hrozny si tam dnes každý může natrhat, je velice dobré, čili soudím, že by z něho mohlo být i v pravěku dobré víno. Na druhou stranu vím, že v jeskyni Areni, míchali víno s krví, a to bych pít nechtěl.

Proč do něj přimíchávali krev?

To nevíme. Jeskyně naznačila, že víno se vyrábělo spíše pro rituální účely. Nebyl to pravděpodobně produkt určený k běžnému pití, ale spíše pro obřady. Nevíme o tom ale mnoho, ani nemáme srovnání s jinou lokalitou ve světě. 

Do jaké doby bychom se museli vrátit, abychom ho chutnali?

Mluvíme o době 3500 až 4000 let před naším letopočtem, tedy o pozdní době kamenné. Pro ni byli typičtí zemědělci, kteří obdělávali jednoduchá pole a pásli dobytek. Společnost také poprvé objevila kov, což byla obrovská novinka. Shodou okolností se v jeskyni Areni nalezly doklady nejstarší práce s mědí. 

Jak tehdy vinaři žili a pracovali?

Samozřejmě vše dělali ručně. Jelikož neměli železo nebo slitiny, používali jen jednoduché nástroje. Nejspíše měli obhospodařované vinice, pochybuji, že víno někde jen tak sbírali. I samotná výroba probíhala ručně a také nožně, kdy hrozny mačkali ve velkých nádobách. Někteří lidé v Arménii dělají víno tímto jednoduchým způsobem dodnes a je velice dobré. 

Váš tým zjistil, že vinařství bylo daleko větší, než se předpokládalo. Aniž byste kopli do země, odhalili jste, kde by se jaké předměty mohly nacházet. Jak jste to udělali?

Zjistili jsme, že zatím známe jen 20 procent jeskyně. Na této ploše již byly odkryty nádoby a další doklady, že se tam lisovalo víno. Zbytek zatím zůstává skrytý. Díky geofyzice jsme ale našli místa, která přesně ukazují, kde by se mohly nacházet hrnce a podobně. Takže do budoucna máme mnoho tipů, kde lze v odkryvech pokračovat. 

Zní to jako kouzlo. Jak to funguje? 

V jeskyni jsme použili georadar, který vysílá do země paprsky, jež se vracejí transformované. Z jejich zakřivení lze vykreslit například kolečka značící nádoby. Neinvazivní geofyzikální metody nám umožňují zjistit o nalezišti co nejvíce, aniž bychom ho poškodili kopáním a odkrýváním. Jakmile začneme kopat, už víme, kolik je tam vrstev a do čeho jdeme.

Jaké předměty jeskyně skrývala? 

Málokdy se dochovají předměty z organických hmot, protože se rozloží, ale Areni je taková zvláštnost na druhou. Přestože je jeskyně původem krasová, čili vznikla působením vody, její archeologické vrstvy, jsou absolutně suché. Díky tomu se předměty z organických hmot nerozložily. Můžeme se proto podívat na 3500 let starou látku i s barevným vzorem, na místě je zachovaný košík z trávy a viděli jsme i dřevěnou nádobku na mléko pro batole nebo nejstarší koženou botu na světě. Něco takového prakticky nikde jinde na světě není. O společnosti, jejím každodenním životě a vybavení nám to říká daleko více, než kdybychom našli jen střepy a kamenné nástroje.

A nějaké nádoby na víno?

Našly se obrovské nádoby, které bych připodobnil veliké amfoře, Arméni jim říkají karas. Mezi nimi je jeden zvláštní. Jsou na něm namalované hvězdy, něco jako drak a slunce. Zajímavé je i to, že dno měly do špičky, takže nemohly samy stát, ale musely být někde zapíchnuté. Proč se ta nádoba nedá postavit, když v ní mělo kvasit víno? Klademe si také otázku, jak lidé tehdy dokázali vyrobit třeba metr a půl vysokou nádobu bez hrnčířského kruhu a dalších vymožeností. Vloni jsme jeden karas detailně dokumentovali. Náš další krok bude pokusit se udělat repliku a zkusit v něm připravit víno. Divoké víno kolem jeskyně stále roste, takže surovinu bychom měli (smích). 

Našly se také lidské ostatky. Komu patřily?

Ve třech nádobách, které původně sloužily na víno, ležely kosterní ostatky čtyř osob. Jednalo se o mladíka okolo 20 let, asi 12letého chlapce, 10letou dívku a batole, z jehož ostatků nelze určit pohlaví. Žádné z ostatků však nejsou kompletní. Vždy mají lebku, ale všem chybí dolní čelist. Nejspíš se jednalo o nějaký zvláštní způsob pohřbu. 

Jak si lze vysvětlit, že někdo pohřbil těla ve vinařství?

Pohřby ve velkých nádobách jsou známé, ale proč vybrali zrovna tyto jedince a proč je uložili do této jeskyně, to se už nejspíš nedozvíme. Jinak než nějakými rituály se to asi vysvětlit nedá. Museli někde získat kostry, z nichž vybrali shodné části, které uložili do nádob. Podporuje to představu, že příprava vína i zacházení s kovem v jeskyni Areni bylo součástí obřadů, o kterých bohužel nic nevíme. 

Váš tým lebkám vytvořil digitální podobu. Jak se to dělá?

Čím je člověk starší, tím více se mu na lebce otiskuje to, jaké měl svaly, jestli byl mohutnější, nebo hubený. Z toho se dá matematickými metodami zpětně sestavit obličej. Ze čtyř lebek jsme rekonstruovali jen tři, protože malé dítě ještě nemá úpony na hlavě vytvořené dostatečně, takže nezanechaly znaky, podle nichž bychom ho dokázali rekonstruovat. Vytvořili bychom takové zprůměrované mimino. V dalších třech případech ale můžeme virtuálně pohlédnout do obličeje tehdejších obyvatel jeskyně, které lze považovat za nejstarší obyvatele Arménie.

Jak nejstarší Arméni vypadali? 

V podstatě stejně jako dnes, tedy lidé světlé bílé rasy. Nakonec jsme volili světle hnědé vlasy a oči. Lze diskutovat o tom, jací doopravdy byli, jelikož barva vlasů a očí se dá určit jen z DNA, které se bohužel nepodařilo získat. Kolegové z Arménie to ale budou jistě zkoušet znovu, abychom jedincům mohli vrátit ještě přesnější podobu. 

Vytvořili jste i 3D model jeskyně, okolního prostředí a předmětů. Mohou je teď zkoumat vědci po celém světě?

Mohou. Kdokoli může nyní nahlédnout do virtuální jeskyně a studovat ji ve velkém detailu, aniž by v ní byl. Výzkumníci si mohou jeskyni ve své pracovně na opačném konci světa dopředu nastudovat a na místo jet už s konkrétní otázkou. Další přínos je v tom, že jsme zafixovali současný stav, protože stav míst a předmětů třeba za sto let určitě nebude lepší než dnes.

Proč místo v Arménii zkoumají Češi? 

Arménie je krásná země, ale nikoli bohatá. Jsou zkrátka věci, na které moc peněz dávat nemohou, přestože jsou Arméni na svou minulost nesmírně hrdí. To dává šanci zapojit se zahraničním expedicím, které mají možnost přivézt nejen pomocné ruce, ale i přístroje, což je náš případ. V roce 2016 jsme tam odjeli poprvé, protože jsme mohli nabídnout právě zmíněnou geofyziku. Uvítali i to, že můžeme zajistit také 3D modely. Poté nám nabídli možnost provádět archeologické výzkumy, po čemž jsem samozřejmě skočil. To, že můžeme provádět výzkum kolem Areni, beru jako výraz obrovské důvěry, protože tam žádný jiný výzkumný tým zatím nepustili. 

Do Arménie se ještě letos vrátíte. Čemu se budete věnovat?

Protože víme, že lidé v jeskyni nebydleli, budeme prozkoumávat její okolí, abychom zjistili, kde žili a kde pěstovali révu. Jeskyně se nachází ve velmi úzkém sevřeném údolí, které se rozšiřuje jen na dvou místech. Právě ta budou předmětem našeho zájmu. 

Kolikrát jste už byl v Arménii?

Sedmkrát. Šestkrát pracovně a jednou na dovolené. O Arménii jsem doma tak básnil, že jsme se tam se ženou vypravili na dovolenou. Navštívili jsme tradiční památky, jako je nedaleký klášter Noravank, ale potkali jsme se také s mými arménskými kolegy a přáteli. A samozřejmě jsme byli také v Areni.

Do Arménie s vámi už vyrazili také studenti UPCE. Jak taková cesta vypadá?

I letos se tam vydám se třemi až čtyřmi nejlepšími studenty. Pro ně je to praxe, protože se zapojí do archeologického výzkumu. Snažím se ale práci kombinovat i s tím, že poznáváme Arménii, takže objíždíme i jiné památky. 

Pryč od Arménie. Dlouhodobě zkoumáte také Pražský hrad. Jak váš výzkum vypadá?

Archeologický výzkum Pražského hradu je věc, na kterou bychom měli být hrdí, jelikož za dva roky to bude sto let, co tam výzkum trvá. Původně byl zahájen jako vědecký projekt, ale brzy se přeměnil v záchranné výzkumy. Když se něco rekonstruuje, provedeme výzkum, abychom stavbou nepřišli o doklady minulosti. Za tu dobu se nashromáždilo obrovské množství poznatků, které sahají od pravěku, protože už v té době bylo toto místo osídlené, až do 19. století. Ukazuje nám to jednak, jak v minulosti vypadal, ale také jaký byl každodenní život lidí, kteří na něm pobývali.

Jedním z vašich projektů je Pražský hrad jako centrum českého státu ve světle pohřbívání. Kolik lidí na něm bylo pohřbeno?

Určitě neznáme všechny hrobečky, takže konečné číslo nedokážu říct. Ale za těch sto let bylo prozkoumáno asi 1500 hrobů. Může se zdát, že je to hodně, ale musíme brát v potaz, jak dlouhou dobu už Pražský hrad existuje. 

Co nového vám o sobě prozradil?

Nejvíc si vážím toho, že jsme naším výzkumem protáhli minulost Hradu hlouběji do historie. Ve školách se ještě učí, že byl založen za knížete Bořivoje a svaté Ludmily. My však už dnes víme, že tam jakési centrum fungovalo o sto let dříve. Z pravěkého osídlení moc nezůstalo, protože ho vymazaly pozdější přestavby. Co se týče pohřebišť, bylo pro mě zajímavé pohlédnout do života lidí v 9. nebo 10. století. Víme, co asi jedli, jak vypadali zdravotně, jaké používali předměty. Na jednom z pohřebišť jsou ostatky členů knížecí družiny, čili těch nejvýše postavených, kteří na hradě bydleli.  Tito lidé u sebe měli třeba mušle z Atlantického a Indického oceánu a ženy se pohřbívaly s hromadou zlatých a stříbrných šperků. Z tohoto pohledu je to nejbohatší pohřebiště v Čechách.

Jeden z vašich posledních výzkumů se týkal hrobu, který by mohl ukrývat ostatky abatyše Mlady, které se dlouhodobě hledají. Potvrdilo se to?

To ještě uvidíme. Občas se někdo ozve, že se vynořily ostatky, které by mohly být Mlady. Jedny byly třeba už v baroku, což nebyla Mlada, a další se našly při výzkumu v roce 1959. S nimi to vypadalo nadějně, dokud antropologové neukázali, že to je asi 16letá dívka. Mlada ale zemřela v pozdějším věku. My jsme to dorazili tím, že jsme podle DNA navíc zjistili, že to byl muž. Nyní jsme se ale dostali do objektu Jiřského kláštera a do kaple sv. Anny, kde se po hrobu Mlady pátrá už 350 let. Jeden hrob byl spojován buď s abatyší Anežkou, která zemřela roku 1228, nebo s abatyší Kunhutou Přemyslovnou, která umřela roku 1321. Využili jsme radiouhlíkové datování, které nám tuto záhadu mělo pomoci rozlousknout, ale vyšlo nám, že hrob pochází z období okolo roku tisíc. 

Takže to nebyla ani jedna z nich… 

Nejdřív jsem nevěřil a považoval to za chybu, ale další metody nám to potvrdily. Tak jsme začali přemýšlet, kdo zemřel kolem roku tisíc. Musela to být významná osoba, když byla pohřbená na tak čestném místě. Směřuje to jedině k abatyši Mladě. Opět to ale zkomplikovali antropologové. Jelikož se z lebky skoro nic nezachovalo, určovalo se pohlaví podle pánve. Na té je totiž hned 18 znaků, podle nichž ho lze určit. Jenže v tomto případě čtyři ukazují na muže, čtyři na ženu a deset je naprosto uprostřed. Myslel jsem, že pravděpodobnost, aby se tohle stalo, je naprosto mizivá, ale stalo se. Zkoušeli jsme ještě získat DNA. Ale v 60. letech bylo bohužel zvykem, že se kosti z výzkumů napouštěly konzervační látkou, která DNA překryla. Proto říkám, že to je pravděpodobně hrob Mlady. Kdyby to byl muž, tak to musel být nějaký Přemyslovec, ale v tomto období tu žádného kandidáta nemáme.

Stane se tedy z Mlady odložený případ? 

Pokud se vážně nepodaří získat DNA, muselo by se počkat, zda se objeví nějaká nová metoda, která nám s tím pomůže. Nebo na antropologický průzkum několika tisíců dalších pánví, který nám řekne, že tento nevšední znak lze připsat na jednu nebo na druhou stranu. V příznivém případě to budeme vědět za několik měsíců, v nepříznivém za mnoho let. 

PhDr. Jan Frolík, CSc. (1956)

• Vystudoval prehistorii a historii na Univerzitě Karlově v Praze. 
• V roce 1982 získal titul PhDr. a v roce 1987 obhájil dizertační práci a získal titul CSc.
• Věnuje se výzkumům středověkých a novověkých hřbitovů, středověkých měst a hradišť
• Podílel se na rozsáhlých archeologických výzkumech v mnoha českých městech, jeho práce se často soustředí na region Chrudimska.
• Ve volném čase rád cestuje, zejména do Středomoří, nebo čte, třeba detektivky.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Absolventka Fakulty filozofické Klára Kadár je nejen projektová manažerka, ale jako dobrovolnice také upozorňuje na sexualizované a domácí násilí. Spoluzakladatelka iniciativy Bez trestu se snaží bojovat proti nízkým trestům a nově i za standardy pro rodičky. 

Co je to domácí násilí?

Domácí násilí si většinou představíme jako fyzické útoky, při kterých dochází k bití a oběť má na sobě modřiny. Tento druh násilí má ale i jiné formy. Časté je psychické nebo ekonomické násilí. Je to například situace, kdy mají partneři jeden účet, ale jeden z nich k němu nemá přístup, netuší, co se z něj platí, a v nejlepším případě dostává alespoň kapesné.

Pracujete také s pojmem sexualizované, a ne sexuální násilí. Proč? 

Slovo sexuální je často spojeno s pohlavním stykem, ale v sexualizovaném násilí nejde ani tak o samotný akt a o to, že se násilník chce fyzicky uspokojit. Jde hlavně o to, že potřebuje dokazovat svou moc. Něco vám udělá jenom proto, protože prostě může, protože vám chce ukázat, kde je vaše místo. A to se nemusí dít pouze při sexu.

Jak často k takovému násilí dochází?

Nedá se to spočítat na jednotky, jelikož drtivá většina obětí útok nenahlásí. Výzkumy odhadují, že ročně dochází v České republice k 12 tisícům znásilnění. Nahlášených je poté jenom přibližně pět procent případů, kdy mnohé nedojdou k soudu. Polovina pachatelů, kteří se k soudu dostanou a jsou uznáni vinnými, od soudu odchází s podmínkou. 

Na to se snažíte upozornit iniciativou Bez trestu. Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Setkala jsem se s tím už v prvním zaměstnání, kdy jsem na Úřadě vlády pracovala na programu, který se zabýval domácím násilí. Druhým impulsem bylo, když mi kamarádka z Univerzity Pardubice, která pracovala na probační a mediační službě, vyprávěla příběhy trestných činů, u kterých pachatelé skončili na svobodě. Byl to třeba muž, který mučil svoji ženu, a nyní ho běžně můžete potkat na ulici nebo v obchodě. Když se pak objevila možnost zapojit se do Bez trestu, tak jsem neváhala. S nápadem založit iniciativu přišla právnička Lucie Hrdá, která tyto oběti dlouhodobě zastupuje.

Jaké jsou cíle iniciativy?

Jedním z nich je upozornit vůbec na to, že se v Česku tohle děje. Dříve jsem si myslela, že když někdo ukradne rohlíky, půjde za to do vězení. A v případě, že někdo znásilní, jde člověk po uznání viny za mříže s jistotou. Ale pak člověk zjistí, jaká je realita a čeká ho naprostý šok. Proto jsme chtěli, aby vznikla databáze trestů, ve které by kdokoli mohl dohledat, jak se u nás soudí, jak která kauza dopadla a podobně. Ministerstvo spravedlnosti databázi sice spustilo, ale před pár měsíci ji stoplo s tím, že nemá kapacity na její provoz. Jediná databáze, která se týká sexualizovaného a domácího násilí, je tak dnes na stránkách Bez trestu.

Jaké případy se v databázi objevují? 

Jsou tam případy od znásilňování, krutého bití až třeba po stalking. Například kauza policisty, který zneužíval různé databáze, aby mohl sledovat bývalou přítelkyni, nebo případ, kdy partner dal přítelkyni střelnou zbraň vedle hlavy a vystřelil. U sexualizovaného násilí a znásilnění tam najdete příběhy partnerů nebo rodin, ve kterých strýcové nebo dědečkové obtěžují malé děti, ale i znásilnění, kdy si pachatel vyhlédl neznámou ženu v parku. 

Je nějaký příběh, který nemůžete dostat z hlavy? 

Dodnes mě straší případ, kdy muž přes pět let týral a znásilňoval ženu tím nejkrutějším způsobem. Věšel ji na různé háky, připínal jí na tělo různé svorky, dokonce ji prodával jiným mužům. Bylo dokázáno, že ke znásilnění došlo nejméně 80krát. Navíc byl velmi hrubý a despotický i k jejich dětem. Nebo další příběh, ve kterém muž prodával svoji partnerku a nutil ji k prostituci. Dokonce ji vozil ke klientům, čekal na ni v autě s jejím novorozeným dítětem a hrozil jí, že pokud nepůjde, tak dítěti usekne ruku. Když se žena odhodlala a klientovi svěřila s tím, co se jí děje, znásilnil ji a poslal ji domů. 

A jak tyto případy dopadly?

Všechny skončily pro násilníky podmínkou. Máme právní stát, takže soudy k případům musí přistupovat bez emocí, musí vyslechnout obě strany, jejichž verze se často neshodují a je to slovo proti slovu. Často je ale pachatel na základě důkazů uznán vinným, a přesto odejde s podmínkou, protože soud najde tzv. polehčující okolnosti. Těmi je třeba, že pachatel dosud nebyl trestaný a žije jinak řádný život. Někdy je v rozsudku napsáno, že oběť pachatele provokovala. Jednou bylo polehčující okolností, že muži umřel otec, takže byl rozrušený a kvůli tomu bil a znásilňoval svou ženu. 

Jak je možné, že jsou tresty za násilí tak nízké?

Soudy se odvolávají na to, že se řídí zákony, které jsou dané a které jim umožňují jít pod hranici minimální sazby. Často se ale jedná o nepochopení viktimizace nebo psychologie obětí. Soudci totiž vidí oběť třeba až dva roky poté, co se čin stal. V tu chvíli tam už před nimi sedí člověk, který na sobě nemá modřiny a chodí do práce. Přesto říká, že mu to změnilo život a není schopný normálně fungovat. Pro soudce je těžko představitelné, co oběť prožívá, protože to není viditelné. V jednom rozhodnutí bylo napsané, že žena chodí do práce a stará se o rodinu, takže si nenese následky. Ona se ale nemohla schoulit do rohu do klubíčka, přestože měla posttraumatický syndrom, protože by přišla o děti a o střechu nad hlavou. Pachatel kvůli tomu odešel jen s podmínkou. 

Jak lze tuhle situaci změnit? 

Vzděláváním soudců. Když někomu dáte vzdělání, dáte mu znalost a informaci, na základě které se může lépe rozhodnout. Soudci chodí na kurzy každý rok, ale jejich obsah si sami vybírají. Říkají mi, že je pro ně důležitější vzdělávat se v jiném typu trestné činnosti, protože tyto případy neřeší tak často. Nesetkávají se s nimi často ale proto, že je oběti nenahlašují. Takže dalším cílem iniciativy Bez trestu je vyvolat debatu o tom, jestli by vzdělání v této oblasti nemělo být pro soudce povinné.

Letos jste z projektu Bez trestu odešla. Proč?

Jednoduše se mi nashromáždilo strašně moc aktivit. Projekt Bez trestu jsem nastartovala a teď jsem ho předala dalším, kteří do něho vnesou své invence, což je super. Tématem se ale zabývám dál jako odborná poradkyně poslankyně Kláry Kocmanové. 

Chtěla byste se v politice dostat i výš?

Teď takové ambice nemám. Ráda bych, aby v politice bylo více mladých lidí a především žen. Ale mám malé dítě, takže nemám čas a kapacitu do toho dát maximum. Česko ještě není připravené na to, aby ženy mohly dělat cokoli, protože nám tu chybí podpora. Kdybych byla poslankyní a musela být ve sněmovně třeba i 24 hodin, nemám dítě kam dát. Nedávno jsem četla, že každá žena, která chce naplno pracovat s malým dítětem, potřebuje další ženu, která jí s tím pomůže a se kterou si děti pohlídají vzájemně.

Na čem ještě pracujete?

Nově se s profesní organizací UNIPA věnuju porodnickému násilí v projektu Rodím v klidu bez násilí. Chceme pomoci stanovit standardy v porodnicích. Je potřeba zabránit tomu, aby se stávalo, že se například nástřihy dělají rutinně, že personál skáče rodičce po břiše, nekomunikuje s ní a rodička tak neví, co se děje s jejím tělem a podobně. Porod je přirozená věc, která u někoho trvá kratší a u někoho delší dobu. Fakt, že lékařskému personálu zrovna končí směna, není důvod, aby ho nepřirozeně urychlovali. 

Jako malé vám diagnostikovali ADHD. Jak se na to tehdy přišlo?

Podle paní učitelky jsem v první třídě nevykazovala známky klasické žákyně, protože jsem se třeba uprostřed hodiny zvedla a šla k oknu, na kterém seděl pták. Pozvala si mamku do školy a řekla jí, že jsem nevzdělatelná a nevychovatelná a že by mě měla poslat do zvláštní školy.  Vyšetřil mě psycholog a zjistil, že mám ADHD, dyskalkulii a dysortografii. Celé studium mě provázely problémy se čtením a psaním a matematika pro mě byla peklo. Naštěstí se maminka vzepřela a odmítla mě do zvláštní školy dát. 

A vy jste mohla vystudovat vysokou školu. Jak vzpomínáte na UPCE?

Univerzitu Pardubice mám strašně ráda. Stále sleduju, co se na ní děje, a jsem v kontaktu s některými vyučujícími. Studovala jsem střední zemědělskou školu, a pak jsem šla na stejný obor i na výšce. Jenže jsem brzy zjistila, že to není ono. Kamarádka mi pak začala vyprávět o UPCE a já jsem na stránkách našla obor Historicko-literární studia, který mě hned zaujal. Nakonec mě nenadchl jen obor, ale i vyučující, kteří byli skvělí. Na UPCE mi vyhovovala malá komunita, díky které jsme k sobě všichni měli mnohem blíž. Věděla jsem, že můžu za vyučujícími přijít a oni mi pomohou cokoli vyřešit. Navíc mi škola umožnila jet na Erasmus. 

Kam jste vyrazila?

Byla jsem první z našich studentů, kdo si vybral Budapešť. Všichni se hlásili k moři, třeba do Španělska, Portugalska nebo na Kypr. Většinou tam ale vzali jen ty nejlepší. Já se v té době ale učila angličtinu teprve deset měsíců. Proto jsem vybrala Budapešť, o kterou nebyl takový zájem, a nějakým zázrakem jsem udělala zkoušky a odjela. Věděla, že v Budapešti se jinak než anglicky nedomluvím, a potřebovala jsem si na sebe ušít ten pomyslný bič, aby mě to donutilo angličtinu dohnat. 

A vše dopadlo dobře? 

Nakonec jsem to v pohodě zvládla. Nelituji ani přesto, že jsem pak měla hodně zkoušek najednou. 

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.