EUforia STAGE nedaleko centra Pardubic přinesla několikahodinový maraton hudby, zábavných aktivit, soutěží, zajímavých besed a informační sekce představující priority nadcházejícího českého předsednictví EU.
Unikátní spojení Univerzity Pardubice a dalších 5 českých vysokých škol nabídlo speciální akci pro studenty i širokou veřejnost, během které se představili známí čeští interpreti a kapely jako Vanua2, Voxel & Spol. a Sto zvířat.
Děkujeme, že jste byli s námi!
POZVÁNKA
na
100. zasedání AS FF UPa
které se koná v pondělí 23. května 2022 od 13.30
v místnosti EA 13022.
Program zasedání AS FF UPa
Kateřina Keplová
předsedkyně AS FF UPce
V úterý 12. dubna proběhlo Háčkování historiků. Jedná se o akci Ústavu historických věd, která má již čtrnáctiletou tradici.
Během ní jsou studenti prvních ročníků oficiálně přijímáni do historické obce naší Fakulty filozofické. Primárním cílem akce je ovšem seznámit nováčky na univerzitě s prostředím, kampusem, akademiky a hlavně se spolužáky z jiných oborů napříč všemi ročníky.
Letošní ročník byl trochu speciální. Nejenže byl odsunut z tradičního podzimního termínu na jaro, ale účastnili se ho rovnou dva ročníky. To kvůli koronavirové přestávce v akademickém roce 2020/21, kdy byla v plném proudu rozjetá online výuka a Háčkování se nekonalo.
V podvečer po přivítání a zahájení akce byli příchozí studenti náhodně rozděleni do týmů po trojicích. Jako zpestření programu na ně totiž i letos čekaly stanoviště s nejrůznějšími úkoly. Po absolvování všech osmi přichystaných stanovišť, rozmístěných po celém kampusu, se všichni účastníci sešli ve studentském baru Dýdy Baba, kde čekalo to nejdůležitější. Po rozdání cen pěti nejlepším soutěžním týmům se konečně mohlo přejít ke složení slibu historiků a k pasování všech přítomných prváků a druháků, kteří se následně s velkým „H“ na čele zapsali do kroniky Sboru dobrovolných hasičů Božanov. Studenti tak byli oficiálně „oháčkováni“ a čekala na ně poslední a nejpříjemnější část večera: drinky a uvolněná a neformální atmosféra.
Univerzitu Pardubice navštívil arménský velvyslanec v ČR Ashot Hovakimian. Důvodem jeho návštěvy byl unikátní projekt průzkumu a dokumentace archeologických nalezišť ve východní části Arménie, který řeší experti Fakulty filozofické. Během svého úterního programu se velvyslanec setkal s rektorem univerzity Liborem Čapkem a také diskutoval se studenty.
„Jsem velice rád, že můžeme na Univerzitě Pardubice přivítat pana velvyslance Arménie a jsem hrdý na to, že je to i díky skvělému projektu našich expertů i studentů. Jejich práce v Arménii přináší působivé výsledky, které mají mezinárodní vědecký přesah,“ uvedl před návštěvou rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.
Studenti a odborníci z Fakulty filozofické v loňském roce zkoumali a dokumentovali archeologická naleziště a architektonické památky ve východoarménské provincii Vayots Dzor. Konkrétním výsledkem jejich práce v rámci projekt Hayastan je např. unikátní digitální model jeskyně nebo rekonstrukce tváře jednoho z jejích dřívějších obyvatel.
„Vedli jsme průzkum jeskyně Areni-1, která je proslulá až 6 000 let starými doklady o zpracování vína, práce s mědí a pozoruhodnými nálezy předmětů z organických hmot. Během další části naší práce, kterou je dokumentace památek a přírodního prostředí v 3D, vznikl digitální model jeskyně a celková představa o údolí, v němž se nalézá,“ uvedl vedoucí projektu PhDr. Jan Frolík, CSc. z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.
Práce na dvou archeologických nalezištích budou pokračovat i letos. Studenti se podílí na geofyzikálním průzkumu deseti archeologických, převážně pravěkých, nalezišť vybraných archeology Ústavu archeologie a etnografie Národní akademie věd republiky Arménie v Jerevanu, který je partnerskou organizací. Hayastan navazuje na předchozí úspěšný projekt Apostolus (2016 – 2019).
Na konci března jsme měli možnost jako studenti Německého jazyka pro odbornou praxi (NJOP) zúčastnit se prohlídky NKP Zámeček – Larischova vila.
Objekt Zámeček, který se nachází v městské části Pardubičky, je spojen s velice důležitým mezníkem historie naší země – s heydrichiádou. Tímto tématem se společně zabýváme v průběhu letního semestru, protože právě letos uplyne 80 let od spáchání atentátu na Reinharda Heydricha.
Prohlídkou nás doprovázel ing. František Bobek, který nám poskytl velmi poutavý výklad, v němž detailně vykreslil celou historii Larischovy vily. Ing. Bobek je správcem vily a podílí se na její celkové rekonstrukci. Během prohlídky nám tudíž poodhalil i plánované projekty, které jsou pro nadcházející roky připraveny k realizaci.
Nejprve jsme prošli část budovy, kde ještě neproběhla rekonstrukce. Přízemí je skutečně stále ruinou. Ing. Bobek se ovšem chce se svým týmem pokusit o návrat vzhledu vily do původního stavu, včetně pozlacených zdí.
Měli jsme možnost si prohlédnout jak zdevastovanou podobu vily, tak i tu, na kterou se možná za pár let můžeme těšit. Částí objektu, která už je zcela zrekonstruována, je věž. Tam také pokračovala naše prohlídka, jež nás zavedla až do nejvyššího bodu budovy. S výhledem na celé okolí Zámečku jsme se dozvěděli více o osobnostech, které byly úzce spojeny s historií vily: například o Antonínu Burdychovi a Jarmile Doležalové. Exkurzi jsme ukončili prohlídkou potemnělého sklepení a vzpomínkou na 194 popravených osob z Pardubic a okolí z roku 1942.
Historie, která se v tomto objektu odehrála, je patrná na každém kroku. Celá návštěva byla emočně velmi nabitá; představa, že na místech, kde jsme my postávali s klidem, jiní trpěli, nás hluboce zasáhla.
Katedra cizích jazyků ve spolupráci s Památníkem Zámeček – Larischova vila zajistila instalaci výstavy Pomocné ženské sbory. Jednotlivé panely si až do 12. května můžete prohlédnout v průchodu mezi budovami EA a EB. Výstava bude zakončena stejnojmennou přednáškou ve čtvrtek 12. 5. 2022 v 17.00 hod. v učebně EB 01019.
POZVÁNKA
na
99. zasedání AS FF UPa
které se koná v pondělí 9. května 2022 od 13.30
v místnosti EA 13022.
Program zasedání AS FF UPa
Kateřina Keplová
předsedkyně AS FF UPce
Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se společně s prorektory a kvestorem univerzity oficiálně setkal přímo v kampusu s vedením města Pardubice.
Pondělního jednání, které bylo spojené se společnou snídaní, se v prostorách rektorátu zúčastnil primátor Pardubic Ing. Martin Charvát, první náměstek Ing. Petr Kvaš a náměstci PaedDr. Jan Mazuch, Bc. Jan Nadrchal a Mgr. Jakub Rychtecký.
Za vedení Univerzity Pardubice jednali prorektoři doc. Petr Doležel, doc. Petra Bajerová, doc. Liběna Černohorská a doc. Pavel Panoch, které doplnil kvestor Ing. Petr Gabriel.
„Naše dnešní jednání s celým vedením města bylo pro vztahy s městem Pardubice velmi důležité. Máme na co navázat a já věřím, že naše další spolupráce bude pokračovat a bude úspěšná,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek.
Historik prof. Petr Vorel z Fakulty filozofické a chemik prof. Aleš Růžička z Fakulty chemicko-technologické uspěli na konci dubna ve volbách do Akademického sněmu Akademie věd ČR (AV ČR).
Jeho členy se v kategorii významných domácích a zahraničních vědců stávají na období 2022- 2026. Více zástupců má v Akademickém sněmu AV ČR pouze Univerzita Karlova a ČVUT v Praze. Oba zástupci Univerzity Pardubice jsou už od loňska členy Vědecké rady Akademie věd České republiky.
Akademický sněm je nejvyšší orgán Akademie věd ČR. Kromě ředitelů a vědeckých pracovníků 54 výzkumných institucí Akademie věd jej tvoří zástupci vysokých škol, státních orgánů, ale i průmyslu nebo obchodu. Schází se od roku 1993 vždy dvakrát ročně a má zhruba 260 členů. V jeho čele stojí předsedkyně Eva Zažímalová, kterou do funkce jmenoval prezident ČR loni v březnu.
Prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. z Fakulty filozofické, byl prvním vedoucím Ústavu historických věd od jeho založení na tehdejší Fakultě humatnitních studií Univerzity Pardubice (2001). Později působil ve vedoucích funkcích na Fakultě filozofické a na Univerzitě Pardubice (proděkan, děkan, prorektor). Po externí aspirantuře na Historickém ústavu Akademie věd ČR (1994) absolvoval habilitaci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1999) a profesorské řízení na Univerzitě Palackého v Olomouci (2004). Dlouhodobě působí jako hlavní představitel historické oborové komunity v České republice (předseda Sdružení historiků České republiky 2006-2011; předseda Českého národního komitétu historiků od 2011 dosud). Je členem Učené společnosti České republiky a významných zahraničních vědeckých gremií (Collegium Carolinum – München; The Comenius Academic Club – New York). V roce 2017 získal Cenu ministra školství za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, v roce 2019 Palackého medaili Akademie věd ČR za zásluhy v oboru historie.
Prof. Ing. Aleš Růžička, Ph.D. z Katedry obecné a anorganické chemie Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice byl od počátku svých studií součástí výzkumné skupiny Prof. J. Holečka (od roku 1993). Od roku 1999 byl zaměstnán jako výzkumný pracovník. V roce 2001 absolvoval doktorské studium a začal nezávislou vědeckou kariéru. V roce 2003 vykonal postdoktorátní stáž v rámci Royal Society/NATO fellowship u Prof. Michaela F. Lapperta na Sussex University v Brightonu ve Velké Británii. V dalších letech vykonal krátkodobé pobyty a přednášel na zahraničních univerzitách (Dijon, Zaragoza, Brusel, Saitama, Zürich, Chemnitz, Graz, Mnichov, Wuerzburg a KIT Karlsruhe). V roce 2005 se stal docentem a v roce 2011 byl jmenován profesorem pro obor Anorganická chemie. Je členem redakční rady časopisů Applied Organometallic Chemistry, Main Group Metal Chemistry, Journal of Organometallic Chemistry a Crystals, předsedou organizačního výboru konference International Conference on Organometallic Chemistry, předsedou a členem několika oborových a vědeckých rad a členem Učené společnosti ČR. V roce 2002 získal cenu za nejlepší sadu prací v oboru spektroskopie od České spektroskopické společnosti, roce 2008 Baderovu cenu za organickou chemii. Výsledky jeho výzkumu o kladně nabitých karboranech publikoval loni prestižní časopis Nature Communications.
Výsledek voleb do Akademického senátu Fakulty filozofické Univerzity Pardubice
Komora akademických pracovníků
1. Mgr. Marta Pató, Ph.D. (Katedra literární kultury a slavistiky)
2. PhDr. Helena Jaklová, Ph.D. (Katedra cizích jazyků)
3.-4. doc. PaedDr. Monika Černá, Ph.D. (Katedra anglistiky a amerikanistiky)
3.-4. Mgr. Vladan Hanulík, Ph.D. (Ústav historických věd)
5. Mgr. Hana Stoklasová, Ph.D. (Ústav historických věd)
6. Mgr. Kateřina Keplová (Katedra anglistiky a amerikanistiky)
7. doc. Mgr. Filip Grygar, Ph.D. (Katedra filosofie a religionistiky)
8. PhDr. Adam Horálek, Ph.D. (Katedra sociální a kulturní antropologie)
9. Mgr. Lada Viková (Katedra sociální a kulturní antropologie)
10. PhDr. Vítězslav Prchal, Ph.D. (Ústav historických věd)
Komora studentů
1. Jindra Lavrenčíková (Ústav historických věd)
2. Petra Bartošová (Katedra věd o výchově)
3. Eliška Greplová (Katedra věd o výchově)
4. Daniel Havlíček (Katedra cizích jazyků)
5. Kryštof Barták (Katedra věd o výchově)
Hovoří jazykem indiánů a stal se dokonce jejich šamanem. Historik, etnolog a iberoamerikanista Oldřich Kašpar z Fakulty filozofické označuje Mexiko za svůj druhý domov.
Kdybyste spočítal všechny dny, které jste strávil mezi Mexičany a Španěly, kolik by to bylo let?
V Mexiku jsem strávil téměř sedm let. Ve Španělsku pět let a další roky vyjdou na Itálii, Tunisko a Spojené státy americké.
Sám ale pocházíte z vesničky Jestřebí v podhůří Jeseníků. Váš prapředek měl doma pušku „španělku“, odsud plynou touhy po dálkách?
Někdy říkám, že to mám geneticky dané. Všichni moji prapředkové byli kováři, až na mého dědečka. A jeden z mých prapředků měl nejen ručnici „španělku“, ale měl také dvě knihy.
Jaké knihy?
Bohužel z testamentu to není jasné. Nejde ani určit, v jakém jazyce byly psané. Předpokládám, že šlo o nějaké kosmografie, geograficko-historické spisy, které v 17. století lidé často četli.
Dělal jste genealogii vlastního rodu?
S bratrem, který je archivář, jsme se naším rodem zabývali. Společně se chystáme po dědečkovi vydat deník z první světové války.
Svůj profesní život jste ale zasvětil indiánům. Dělal jste mnoho terénních výzkumů, bádal jste v mexických archivech. Proč jste si vybral Mexiko?
Je to paradoxní, protože už jako žák na základní škole jsem miloval antiku. Mojí biblí byly Dějiny psané Římem Vojtěcha Zamarovského. K šestnáctým narozeninám mi pak strýc daroval knihu Carla Coccioliho Dědic Montezumův a přečetl jsem ji za jednu noc. Je to psychologický román o tom, jak poslední nešťastný aztécký vladař noc před popravou vzpomíná na celý svůj život. Tehdy jsem se rozhodl – Aztékové, Mexiko a nikdo jiný.
Musel jste mezi indiány proniknout, naučit se jejich jazyk… Bylo to obtížné?
Poprvé jsem se do Mexika dostal až v roce 1987. Do té doby to s ohledem na tehdejší politickou situaci nešlo. Aztécký jazyk náhuatl (navatl) jsem se nejdříve učil z misionářských gramatik ze 17. století. Když jsem ale přišel mezi indiány, zjistil jsem, že se jazyk změnil. Učil jsem se sám tím, jak jsem s nimi komunikoval.
Měl jste dokonce speciální metodu učení.
Ano, není to pouze metoda, jak se naučit jazyk Aztéků, ale je to i metoda, jak se dostat mezi odloučená indiánská etnika. Nejde mezi ně jen tak přijít a říct jim, že tady budu bádat. To by se se mnou nebavila ani chýška. Zhruba tři dny se potuluju kolem vesnice a přespávám pod stromem. Po třech dnech přijdou i přes přísné příkazy děti. Dívají se na mě, pozorují mě… Vytáhnu blok a začnu malovat zvířata, jejich obydlí… Když děti poznají, co jsem nakreslil, radostně vykřiknou a já si to ihned zapíšu. Pokud uspěju u nich, druhý den přijdou prarodiče a s nimi navážu vážný hovor. Když uznají, že jsem člověk, kterého mohou přijmout, přivítají mě oficiálně. Jenže pak přijde velká mela, vždycky se hádají, u koho budu bydlet. Svého hosta si totiž velmi váží. Jak kdysi řekl jeden můj detektivní hrdina, je to klenot na podušce přátelství.
Jsou dnešní indiáni jiní než před třiceti lety?
Zcela určitě. Globalizace pronikla všude. Mladí mají mobilní telefony a staří si stěžují stejně, jako si stěžuje naše generace – že mládež nezná a nectí žádné hodnoty. U nich je to ale důležitější o to víc, že jejich tradice sahaly až do předkolumbovského období, ještě před příchod Španělů.
Máte doma řadu artefaktů z cest. Jaké například?
Přivezl jsem si například calaveru, typickou lebku, která se používá při Dnu mrtvých, to jsou takové mexické Dušičky. Mexičané je slaví tak, že v každé domácnosti je obětní oltář a na něm jsou fotografie těch, kteří zemřeli. V dušičkovou noc jim před něj pokládají dary. Dávají jim i lahve s rumem a tequilou, kartony cigaret – zkrátka vše, co měli nebožtíci rádi. Pro děti se dělají velké calavery z barevného papíru, ty se plní cukrovím. Mám také malou nádobku z 15. století, která je krásně symetrická, přestože indiáni neznali hrnčířský kruh. Našel jsem ji v jedné skalní proláklině, kde ji uchránilo stabilní prostředí. Vypadalo to, že čeká na mě. Dostal jsem i sošku hlavního indiánského božstva z obsidiánu, sopečného skla, a pochází ze 14. století.
Nechodíte jen mezi indiány, ale bádáte v mexických archivech. Co konkrétního jste tam hledal?
Narazil jsem na velmi zajímavé zápisy z 16. století ke španělské inkvizici. Například kněz píše, jak indiánka léčila a své nečisté ruce vkládala na lidi. Obvinili ji z čarodějnictví. Inkvizice byla v Novém Španělsku, neboli Mexiku, mnohem mírnější než ve Španělsku. Neupalovalo se, většinou šlo o nějakou veřejnou potupu.
V archivech jste také našel hodně pramenů k jezuitům, o kterých píšete.
Dlouhodobě se zabývám česko-mexickými vztahy, několik knih jsem na toto téma napsal. Jezuitští misionáři z Čech, Moravy a Slezska působili na území Mexika od konce 17. století až do konce první poloviny 18. století. Bylo jich tam přes třicet dva. Někteří tam i zemřeli a dodnes tam mají hroby. To je nejvýraznější stopa, která v Mexiku zůstala. Dokonce i z korespondence do pražského Klementina jsem se dozvěděl, že když přijel visitador jednou za rok zkontrolovat, jestli páter vede misi dobře, bratři z české provincie mu hráli na housle. V Klementinu jsem zase našel žádosti, jak někteří naši misionáři psali do Čech, aby jim housle poslali.
Bezpochyby budou Mexičané znát olympioničku Věru Čáslavskou. Je to tak?
Její jméno se přenáší z generace na generaci. Ze starších postav naší historie znají prezidenta Masaryka. Dokonce v hlavním městě Ciudad de México je Avenida Presidente Masaryk (třída prezidenta Masaryka – pozn. red.). Je zde jeho busta, tři pamětní desky a také socha odhalená v roce 2000.
Česká historie ovlivnila i názvy čtvrtí. Jedna z nich se jmenuje Lidice…
Málo se ví, že Mexiko bylo první zemí, která protestovala proti Mnichovské dohodě, nikoliv Sovětský svaz, jak mé generaci vtloukali do hlavy. Kulturní veřejnost bedlivě sledovala dění v protektorátu. Když nacisté vypálili Lidice, na jejich počest byla jedna z čtvrtí, tenkrát ještě vesnice, na okraji hlavního města přejmenována na San Gerónimo de Lidice. Dost dlouho bylo jméno Lidice křestním jménem dívek.
Šíříte kromě mexické kultury i mexickou kuchyni?
Je to opět oboustranné. Když přijedu do Mexika, vařím svým přátelům české pokrmy. Mám jednoho kamaráda, který dělá úžasnou zelňačku, akorát chutná úplně jinak, protože používá jiné suroviny. V Česku svým přátelům vařím zase něco mexického. Miluju fazole, ale takové fazole, jaké jsou v Mexiku, v Česku neseženete. Pokoušel jsem se je kdysi vypěstovat, ale sežrali je hlemýždi, než stačily vyrůst. Asi jim také chutnaly.
V roce 2018 jste získal za šíření mexické kultury Řád aztéckého orla, nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince. Jaký to je pocit?
Tento řád z dvacetičtyřkarátového zlata obdržel jako první československý prezident Edvard Beneš. A má ho také profesor Polišenský, můj nezapomenutelný učitel z doby, kdy jsem byl na doktorském studiu. Velmi rád na něj vzpomínám. Když jsem tuto cenu dostal, vzpomněl jsem si na něj. Najednou jsem byl na té druhé straně také.
Napsal jste 32 knih, 10 jste jich přeložil a jste autorem 800 českých a zahraničních studií. O čem všem píšete?
V odborné literatuře je těch témat několik. Zabývám se česko-španělskými vztahy, česko-mexickými vztahy, předkolumbovskou Amerikou. V literatuře jsem začal s překlady aztécké a inckokečuánské poezie, přešel jsem na indiánské mýty Mexika, z nichž jsem mnohé posbíral u ohniště. Pohádky jsem vydával pro dospělé i pro děti. Před několika lety v Mexiku vyšla kniha Mýty a legendy Starého Mexika, autor Oldřich Kašpar. Uspořádali tenkrát křest knihy. Stalo se, co jsem očekával. Vystoupil na něm jeden muž a razantně pronesl větu: „Jak je možné, že člověk ze země, o které jsem nikdy neslyšel, vydává naše národní pohádky!“ Jeden můj přítel vstal a usadil ho jedinou větou: „Když to neděláte vy, musí to za nás dělat cizinci. Tak prosím tě mlč!“
V názvech vašich děl se velmi často objevují slova jako smrt, magie, ďábel – například kniha Svatyně smrti, Záhada ďáblových očí. Inklinujete k magii?
Mám ještě knihu Zlato v rouše smrti… Je to možná podvědomé vyjádření toho, jak je svět nejistý. A co svět světem stojí, jdou proti sobě dvě síly, které v křesťanství personifikuje ďábel a Bůh. Celá řada jevů, které nás obklopují, je obestřena tajemstvím. Moje první sešitová kniha, která vycházela v edici Karavana, byla o Tajemství vlčí rokle. Tři historické povídky z mé rodné vísky Jestřebí – ze středověku, z třicetileté války a z období 18. století. Záhada ďáblových očí je zase kombinace cestopisu, populárně- ---naučného textu a kuchařky. U cestopisů se snažím, abych nenápadnou formou čtenáře poučil, aniž by si toho všiml.
Je nějaká kniha, která se vymyká všem ostatním?
Zatím není, ale asi brzy bude. Bude to vzpomínková cesta mým životem. Badatelskými, cestovatelskými a jinými příběhy. Prostřednictvím zajímavých lidí, se kterými jsem se setkal, budu vyprávět příběh. Bude utkán ze dvou linií, mého vědění a vědění jejich. Zkrátka čím mě obohatili vědci, spisovatelé, básníci ve Španělsku a Mexiku, ale i indiáni. Hlavní motto jsem si vypůjčil od Maxima Gorkého, který v jedné básni píše: Lidé jak včely létali v duši mou, obohacujíce ji, čím kdo mohl.
doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
(1952)Absolvent Pedagogické a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci získal titul PhDr. v oboru historie. Disertační práci obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (CSc.), kde také habilitoval (doc.).
Je autorem 30 odborných publikací v češtině, francouzštině, němčině a španělštině a několika set odborných studií a recenzí.
Sbírá pověsti a lidovou slovesnost Mexika. Do španělštiny i češtiny přeložil mýty či legendy a se svými studenty sehrál několik her přenášejících diváka do starých časů Latinské Ameriky.
Napsal a recituje indiánské básně.
V roce 2018 byl na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem „profesor honorario y visitante“ a obdržel nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince „Řád aztéckého orla“.
V roce 2022 na Tři krále oslavil Oldřich Kašpar životní jubileum.
Řeka plyne a plyne, nikdy neustává.
Vítr vane a vane, nikdy nepřestává.
Život ubíhá, nikdy se nevrací.
(anonymní indiánský básník, 15. století)
Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.
