Kniha je vůbec prvním monografickým zpracováním tématu v české historiografii. Čelední služba přitom v raném novověku (16.–18. století) představovala významný socioekonomický fenomén, kterého se účastnila zhruba polovina dospívající části tehdejší populace. Publikace se na základě různých právních a evidenčních pramenů snaží ozřejmit principy fungování čelední služby a postavení sloužících v tradiční české společnosti. Pokouší se mimo jiné odpovědět na otázky spojené se sociálním postavením sloužících a jejich zaměstnavatelů, délkou služby, výší mezd či geografickou mobilitou čeledi. Zásadní je přitom úvodní část věnovaná právnímu postavení sloužících od dob pozdního středověku až do kodifikace občanského práva na počátku 19. století. Metodicky se kniha opírá o četná díla západoevropské historiografie, přičemž využívá přístupů historické demografie, historické antropologie a právních dějin.
Publikace je zaměřena na reflexi dětství v 19. století, a to v životě tří generací rodu Auerspergů a jim příbuzných členů. Kniha předkládá analýzu výchovy, vzdělání, dětských her a vztahů v rodině. Důraz je kladen na aspekt genderu, protože pohlaví bylo základním ukazatelem k určení podoby výchovných a vzdělávacích strategií rodičů a vychovatelů. Text čerpá z pramenů osobní povahy, dobové dětské literatury a edukačních příruček, společně s výchovným spisem Paměti panenek. Tento přeložený spis se nachází ve formě edice v závěru publikace. Čtenář má tak možnost nahlédnout do aristokratického světa pohledem samotných dětí.
Kniha je novým původním příspěvkem české historiografie k interpretaci evropských dějin 16. století. Autor znovu otvírá zdánlivě jednoduché téma, kterým je tzv. Šmalkaldská válka (1546-1547). Na základě nového výzkumu přináší vlastní interpretaci, zohledňující kontext italský a český, který v německé historiografii není doceněn. Německo tehdy doplatilo na existenci personální unie španělsko-říšské, které vládl Karel V. Španělské impérium, rozkládající se na Pyrenejském i Apeninském poloostrově a rychle rozšiřující své zdroje v Latinské Americe, bylo tehdy hlavní evropskou velmocí. S cílem zničit ĺuteránskou opozici, politicky organizovanou v tzv. Šmalkaldském spolku, vtrhla na německé území španělsko-habsburská vojska z Neapolska a Milánska, podporovaná italskými knížaty. Poprvé v dějinách také překročila Alpy velká armáda papežská, kterou po vyhlášení křížové výpravy proti luteránským heretikům vyslal do Německa papež Pavel III. Na bojišti nakonec rozhodly jednotky španělské, italské a nizozemské ve prospěch Habsburků v bitvě u Mühlberka 24. dubna 1547. V severním Německu však válka pokračovala a přerostla v další velký konflikt, který Karel V. prohrál, byl nucen vzdát se císařského trůnu a Německo opustit (1555). Římsko-německá říše tak nemohla být ani reformována jako absolutistický stát podle španělského vzoru, ani přetvořena v moderní stát spolkového typu, který formoval Šmalkaldský spolek. Zůstala na další staletí jen volně spojeným nadstátním útvarem, rozdrobeným politicky, ekonomicky i konfesijně. Fragmentovaná říše neměla k dispozici základní nástroje pro koloniální expanzi, jejímž prostřednictvím začaly v průběhu 16. a 17. století posilovat své mocenské pozice Španělsko, Portugalsko, Anglie, Francie i Nizozemí.
Od početí a porodu přes výchovu a vzdělávání a získávání prvních pracovních zkušeností až po práh dospělosti v prostředí města, vesnice i šlechtických rodů, v rodině, ve škole či sirotčinci, za války i v míru. První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydlení, odívání či řemeslném zpracování hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo bádání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru. Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedná o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil.
It was not after 1848 but actually before this revolutionary year that Europe witnessed the abusive proceedings perpetrated by the great powers which undermined the functionality of the post-Napoleonic international order. Even worse, their abuse of power in European and overseas affairs provoked a feeling of mistrust, pessimism and fear and led to discussions about the disappearing justice from the world among a considerable number of Europeans. By the 1840s, under the influence of various crises and conflicts members of the educated middle and upper middle classes in particular changed the way they judged and approached issues of international politics, justice, security and nation building. This process was all the more important in Italy since the search for greater security against external threats became the driving force in the spread of the idea to unite her politically from the Alps to Sicily. This unity, along with well defensible frontiers, a strong army and navy and good material resources including colonial ones, was to ensure a more secure position within the system of European politics and thereby better prospects for a peaceful future according to the phrase Si vis pacem, para bellum. However, this power-oriented response to insecurity had devastating consequences for the generally shared desire to live in peace with other nations, represented by another aspiration deeply rooted in the national movement: to establish a better international order. To reveal this important process of pan-European dimension is the principal aim of this book, and the Italian arena of politics in 1830-1848 has been chosen to clarify this sea change in political behaviour.
