Kniha představuje nové, moderní zpracování tématu obchodních kontaktů mezi Prahou a Itálií na prahu raného novověku. Ekonomika a obchod tu nejsou prezentovány pouze jako svět čísel a cen zboží, ale především jako svět lidí, kteří neúnavně překonávali velké vzdálenosti i další překážky, aby byli v kontaktu se svými zahraničními partnery a pro své zákazníky zajistili tolik žádané koření, hedvábí a další luxusní zboží. Vzájemný obchod mezi Prahou a Itálií (1500–1618) je představen v širších souvislostech, z nichž jasně vyplývá, že Praha a české země byly v té době integrální součástí (středo)evropského trhu. Publikace zachycuje nejen smělé cesty pražských křesťanských a židovských kupců do slunné Itálie, ale současně také italské podnikatele, kteří naopak během 16. století pronikali za novými příležitostmi do Záalpí. Kniha sleduje životní příběhy těchto nejvýznamnějších italských přistěhovalců rudolfinského období a současně vypráví osudy italských židovských velkoobchodníků a bankéřů včetně prvního nobilitovaného Žida Jakuba Basseviho z Treuenberku a jeho širší rodiny. V řadě případů se jedná o nové informace, vycházející z výzkumů italských, rakouských, německých i českých archivů.
Publikace osvětluje populační vývoj a majetkoprávní praxi v protoindustriální oblasti severovýchodních Čech v 18. a 19. století. Základem výzkumu se staly životní osudy obyvatel obce Stružinec u Lomnice nad Popelkou, které byly rekonstruovány na základě rozsáhlých archivních pramenů, umožňujících postihnout nejen život konkrétních osob, ale odhalit i dlouhodobé společenské procesy. Primární demografický výzkum byl zaměřen na studium sňatečnosti, porodnosti a plodnosti, jehož výsledky se staly odrazovým můstkem pro otázky velikosti rodiny a reprodukčního chování obyvatel. Mortalita a příčiny úmrtí pak doplnily obraz demografického vývoje dané lokality a poukázaly na určitá specifika protoindustriálních oblastí. Druhá část práce se zaměřuje na otázku majetkového transferu, tedy jakým způsobem a za jakých podmínek byl předáván nemovitý majetek s ohledem na sociální postavení zúčastněných aktérů. Zkoumáno bylo nejen načasování předání usedlosti či domku, ale také zajištění důstojného dožití předchozí generace držitelů. Kniha Protoindustriální společnost rozšiřuje poznatky v oblasti historické demografie, sociálních dějin venkova a sociálních a demografických důsledků protoindustrializace.
Drama listopadových a prosincových dnů roku 1989 známe spíše z pohledu událostí, které se odehrávaly v Praze. Univerzita Pardubice ale vydala po 30 letech stávkové deníky pardubických vysokoškolských studentů, které události sametové revoluce přibližují z pohledu regionálního. Ojedinělý dokument zachycuje v každodenních záznamech hlavních aktérů dění – studentů, události na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické. Její studenti se museli postavit proti vedení školy a prosadit vstup do studentské stávky, která odstartovala další události Listopadu 89. Studenti popsali průběh prvních demonstrací v Pardubicích i konfrontaci s děním v Praze a dalších městech. Doplnili je vlastními fotografiemi, články ze studentských novin, karikaturami i vtipy, které během stávky šířili. Jejich originální pohled plně dokresluje atmosféru tehdejších dnů.
Kongregace Nejsvětějšího vykupitele, redemptoristé, mají v našich zemích to štěstí, že jsou relativně mladou řeholí, v zaalpském prostoru se etablovali až v 19. století. Takže se nestali jako jezuité symbolem „temných časů“ protireformace. V 19. století s nimi sice úspěšně soutěžili v prvenství negativních obrazů ultramontanismu, pro liberály vrcholu katolického tmářství, nicméně historická paměť společnosti byla v jejich případě milosrdná, dnes jsou skoro zapomenuti. Zmíněni bývají tak maximálně v kontextu dějin jednoho z největších poutních míst naší země, Svaté Hory u Příbrami. Ale právě proto, že v 19. století byla jejich role v katolickém prostředí výrazná a také velmi specifická, zároveň však pro prostředí českých zemí minimálně zpracovaná, mohla by tato knížka přispět k jejich bližšímu poznání.
Porodní bába byla od nepaměti součástí místní kolektivní paměti – byla vnímána jako inventář obce, podobně jako farář, učitel, starosta; bábu potřeboval každý. Stála u biologického (vymanila dítě z lůna matky) i sociálního zrození (držela ho při křtu, občas byla kmotrou). Podílela se i na jiných úkonech, hrála důležitou roli při přechodových rituálech: zrození, křtu, úvodu i smrti. Přibližně v letech 1850–1950 se prohloubila profesionalizace porodnické pomoci. Přešla od sousedské výpomoci k povolání, které bylo třeba legislativně zakotvit: během sta let se porodní bába změnila v porodní asistentku.
Kniha sleduje změny legislativního rámce, ohraničujícího život a činnost porodních babiček, institucionalizaci babického vzdělání, analyzuje proměny vztahu porodních bab a církve. Věnuje pozornost proměnlivě harmonickému a disharmonickému vztahu porodních bab a lékařů a rovněž genderovým stereotypům, které byly v tomto segmentu dějin vzhledem k porodní asistentce nejvýraznější. Báby jsou představeny i jako profesní skupina; lze sledovat, jak často a jakým způsobem porušovaly ve své nelehké praxi zákon. Závěr knihy se věnuje postupnému sebeuvědomování porodních asistentek, hledá odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem se začaly hlásit o svá práva, proč odmítaly označení „bába“ a usilovaly o „důstojnější“ název „porodní asistentka“.
Po vytvoření typologického modelu pozdně středověkého vesnického domu Jiřím Škabradou následovalo v posledních desetiletích objevování značného počtu mimořádně starých vesnických domů, které prohloubilo naše poznávání tzv. lidové architektury o téměř dvě staletí, na práh středověku. Největší počet těchto nálezů uskutečnili Z. a J. Syroví ve východní části Pardubického kraje; společně s J. Škabradou se pak snažili tyto objekty poznat a dokumentovat. Jádro publikace tvoří katalog rozborů téměř čtyř desítek těchto a dalších objektů – domů a několika stodol. Rozbory obohacují i přínosy dalších disciplín od řady spoluautorů – zejména rešerše písemných pramenů, jimiž se odkrývá „lidská“ stránka vývoje jednotlivých staveb. Většinu objektů a jejich stavebních etap se také podařilo přesně datovat pomocí dendrochronologie. Kromě nových objevů se autorům podařilo konečně zařadit a přesně datovat i některé známé stavby (Telecí čp. 16, Dřevěnka v Úpici). V několika případech se čtenářům představují i pracovní postupy a pozoruhodné výsledky oprav těchto domů. Kniha se tak stává i jakousi učebnicí, která ukazuje, co všechno se dnes můžeme dovědět vlastně o každém venkovském domě.
