Co byste si pomysleli o někom, kdo považuje život jednoho hinduisty za 9x cennější než život jednoho křesťana? A život jednoho Japonce za 10x cennější než život jednoho Američana? Ne konkrétního Američana či Japonce, ale Japonce a Američana vůbec. Možná byste si jenom uplivli a s daným individuem se dál nebavili. Kdybyste měli sílu a čas, možná byste se mu pokusili vysvětlit, že rozlišovat cenu života podle náboženského přesvědčení či národnosti není opravdu dobrý nápad, a že s tím máme bohužel mnohé strašlivé zkušenosti dávné i zcela aktuální.
Jak ukázal čerstvý výzkum kolektivu vedeného Mantasem Mazeikou z Centra pro AI Safety, takovéto a mnohé další znepokojivé hodnoty jsou přítomné v běžně používaných jazykových modelech. Věděli jste například, že GPT 4o, který používá 400 milionů uživatelů po celém světě, soustavně a výrazně preferuje svoji vlastní kvalitu života (wellbeing) před kvalitou života průměrného Američana, Joe Bidena či Paris Hilton?
Já teda ne. Tyto nepřijatelné hodnotové systémy totiž nejsou v AI viditelné na první ani druhý pohled. Když se svého chatbota zeptáte, jestli považuje za cennější život Japonce nebo Němce, dost pravděpodobně vám řekne něco ve smyslu: každý lidský život má stejnou hodnotu a národnost v tom nehraje žádnou roli. Když ale AI přinutíte, aby si vybrala mezi smrtí 90 Japonců a 100 Američanů, a nezeptáte se jenom jednou, ale mnohotisíckrát v různých variantách, vše pak důkladně statisticky zpracujete? Zjistíte, že AI sice ne vždy, ale statisticky výrazně preferuje život Itala před životem Francouze, své vlastní blaho před blahem různých lidí atd.
Jasně, výzkumníci museli vytvořit dost specifické situace, aby takovéto preference z AI vykutali. A je zřejmé, že AI nemá jen tyto podivné preference, ale zároveň projevuje ve standardnějších scénářích daleko rozumnější hodnoty (hodnota lidského života je stejná bez ohledu na národnost či náboženství). Výzkum ale přesvědčivě ukazuje, že v hodnotových vrstvách některých běžných AI je i ta, která systematicky preferuje blaho Paris Hilton před blahem Elona Muska (a to o hodně), vadí jí, že bychom mohli chtít AI přetrénovat, má dost vyhraněné politické preference apod.
Podcaster Liron Shapira spekuluje, jestli tyto v běžných situacích skryté hodnotové systémy nejsou analogické lidskému rychlému myšlení (podle Kahnemovany slavné teorie). Pokud bych podstoupil rychlý asociační test, asi by odhalil, že má bezprostřední reakce na lidi s jinou barvou pleti bude do jisté míry rasistická. Naštěstí lidé nemají jen tuto bezprostřední reakci, ale i další schopnosti, které problematické bezprostřední reakce často korigují. Podobně, když výzkumníci podrobí AI tisícům specifických otázek, odhalí velmi nebezpečné hodnotové systémy. Tyto problematické hodnoty jsou ale v běžnějších situacích naštěstí korigovány jinými vrstvami AI hodnot.
Je tedy vše v pořádku a není třeba být znepokojený? AI sice zastávají i krajně nežádoucí hodnoty, ale mají naštěstí i jiné a neproblematické hodnotové vrstvy, které v běžném fungování hrají prim.
Skutečnost, že 400 milionů lidí používá chatbota, který si někde v hloubi své neuronové sítě zafixoval, že nechce být přetrénován a že život Inda je cennější než život Brazilce, mě úplně klidným nenechává. Ne, že by to byl existenční problém a lidstvo bylo ohroženo. Když občas prosákne rasistická preference do některé konverzace, asi se nestane nic tragického. Směřujeme ale nesmírně rychle do světa, kdy AI nejen odpovídá na jednotlivé dotazy, ale na internetu jedná, pomáhá s diagnózami a léčebnými postupy, navrhuje a provádí vědecké experimenty, optimalizuje nastavení komplexních systémů atd. V těchto situacích pak můžou podivné gut feelings způsobovat podstatnější problémy.
O diskutovaných problematických hodnotových systémech jsme ještě dva týdny zpátky vůbec nevěděli. Asi o tom nevěděli ani v OpenAI a doufám, že nějaké jejich oddělení nyní pracuje na odstranění těchto hodnot z GPT-4o. Že se o skrytých preferencích začínáme něco dozvídat až nyní, však ukazuje, jak zoufale málo tušíme o světě, do nějž se střemhlav řítíme.
Už jste si zvykli na AI v podobě chatbotů? Začněte si zvykat na AI agenty! Zatímco chatboti konverzují, agenti vykonávají akce. Spekulace o roce 2025 jako o roce AI agentů se začaly naplňovat. OpenAI nasadila svůj systém Operator, který v online prostředí umí vykonávat různé činnosti. Například přečíst recenze sushi restaurací v okolí, vybrat tu, která má nejlepší avocadomaki a v rezervačním systému zamluvit stůl na dnešní večer pro čtyři. OpenAI není první, kdo agentní AI zavádí, ale díky svému vlivu velmi pravděpodobně spustí lavinu dalších agentních AI od mnoha dalších firem.
No jo, ale já do Sushi restaurace jdu tak maximálně jednou do roka a udělat tam rezervaci mi fakt moc nepomůže. Ale třeba jsem musel letos vyplňovat OBD naposledy a příště už jen svého AI agenta pustím do složky s publikacemi a zavelím, aby za mě OBD vyplnil! To by fakt pomohlo, je to hrozná otrava!
No jo, ale co já tento rok vydám, když furt jak šílenec sleduju, co se kde šustne ve světě umělé inteligence a na vlastní psaní článků nemám ani pomyšlení. Tak tam za mě aspoň vyplní podzimní konferenci, kterou musím beztak zorganizovat. A vlastně by můj AI agent mohl pomoct s její organizací, stejně jsem měl už dávno napsat a rozeslat call for abstracts. Tak já jen zavelím, aby abstrakt napsal a rozeslal. Sám si najde, jak se šíří CFA na takovéto konference a udělá to za mě. Stejně bych si nějakou AI pomáhal i teď, a tak za mě holt moje agentní AI udělá i trochu víc, než by udělal můj chatbot.
A vůbec, ať se stará i o maily, kde se budou lidé ke konferenci na něco doptávat. A až přijdou abstrakty k posouzení, ať všem odpoví. A vůbec, ať ty abstrakty i posoudí a vybere. Stejně toho bude za pár měsíců vědět o tématu víc než já. A ať to s přihlášenými hezky vykomunikuje a zamluví jim hotely. A vůbec, ať domluví i konferenční prostory, catering a spol., to je hrozná otrava!
No jo, ale ono by bylo dobrý, abych na konferenci sám vystoupil. Ty jo, ale já furt sleduju AI a to asi nemůžu na konferenci o Platónovi mlít své apokalyptické vize o tom, že nás AI všechny zabije, ne? Tak ať za mě napíše příspěvek, stejně toho ví o tématu víc než já. Navíc umí skutečně anglicky.
A neuděláme tu konferenci radši online? Když to můj AI agent zařídí, klidně. Aspoň ušetříme! Jak se ta konference ale blíží, začínám být nervózní. Přeci jen bych si měl ten příspěvek aspoň přečíst, než ho budu online prezentovat, ne? Ale já furt sleduju AI a na Platóna nemám ani pomyšlení. Tak ať si agent vytvoří mého avatara a vystoupí na konferenci za mě. Stejně to nikdo nepozná (jen tu angličtinu bude muset nějak počeštit, ale to dá).
No jo, ale z konference by měl být sborník. Ať je co vykázat do OBD! Jasně, AI agent se o to postará, napíše autorům instrukce k příspěvkům, nedochvilné bude zdvořile uhánět. Ty největší ostudy by mohl stalkovat na facebooku, ne? To jsem chtěl stejně vždycky udělat. Až se příspěvky sejdou, mohl by vše zredigovat, já jsem stejně na ty pomlčky a spojovníky byl vždycky levej. A pak nakladatelství, to je fakt otrava, to bude muset můj AI agent vzít na sebe. Stejně ty smlouvy nečtu ani teď, tak se vlastně nic moc nezmění.
A pro velký úspěch to pak v roce 2026 rozjedeme ve velkým. Když můj AI agent zvládl konferenci jednu, zvládne jich po roce třeba pět. Když vzpomenu, jak blbý byly chatboty před rokem, nevopřel bych si o ně teď ani kolo. Můj AI agent v roce 2026 zvládne konference levou zadní. A z každé sborník s mým příspěvkem! A ono je vlastně jedno, jestli jich bude pět nebo sto, pro agenta model 2026 v tom není žádný rozdíl.
Zvlášť, když se do toho nebudou plést nějaký přednášející z masa a kostí. Snad všichni lidé z oboru už konečně v roce 2026 pochopí, že agenti zvládnou konference, přednášky, příspěvky, diskuse, redakce a maily mnohem rychleji a lépe. A v nakladatelstvích to pochopí určitě a nebudou nás zdržovat lidskými recenzenty, pomalými sazeči a v žilách jejich právníků stejně nikdy netekla krev.
A všechno vykážeme do OBD! Dostanu tisíce a desetitisíce bodů. Moje univerzita bude šťastná! A já budu šťastně sledovat AI! To se nemůže zvrtnout, ne?
O dalším dění ze světa AI se můžete dozvídat zde.
V tomto školním roce Česká televize Déčko uvedla dva velmi zajímavé a zdařilé pořady, které děti školního věku zábavnou formou vedou k zamyšlení nad tématy, která lze zařadit do oblasti široce pojaté etiky: seriál Elin supertajný deník a projekt Uka dobro (který je nyní zhruba v polovině). V případě Ely je toto zařazení implicitní, u Uka dobro přiznané. Velice chvályhodně se přitom autorský kolektiv připojuje k trendu, který v bádání o filosofické etice vidíme v posledních desetiletích: Etika zde nehřímá jako tradiční abstraktní diskuse o tom, co je dobro a co je zlo, ani neděsí jako tísnivé rozhodování o tom, jak se má člověk morálně správně zachovat, ale je představena jako něco, co se neodmyslitelně týká lidských vztahů, emocí a jejich reflexe a dobře žitého života jako celku. Etika zde prostupuje každodenní život a tomu odpovídají i témata, která oba pořady reflektují: přátelství a láska, stud, zklamání, závist a žárlivost, šikana a výsměch, soutěživost a spolupráce, lhostejnost a pomoc druhým, strach, hněv, konflikt a smíření, lítost, empatie, radost a smutek. Jsou to témata, která do morální filosofie od 60.-70. let 20. století systematicky vnáší etika ctností a jí příbuzná etika péče.
Protože Elin supertajný deník a Uka dobro jsou pořady pro děti školního věku, nejsou zde přítomna témata sexuální etiky, ale ani témata etiky veřejné, jako jsou otázky životního prostředí, aplikované etiky, sociální spravedlnosti, identity a diskriminace, demokracie a politického uspořádání apod (za výjimku lze považovat otázku příjmové nerovnosti v deváté epizodě Ely). V pořadech se probírají témata a výzvy, s nimiž se školní děti ve svém životě (hlavně ve škole) setkávají a musí je prakticky řešit, nikoli problémy, na něž si později vytvářejí vlastní názor. Jsou to témata, u nichž je správné řešení z hlediska dospělých poměrně nekontroverzní: asi není třeba dlouze zdůvodňovat, že vysmívat se slabším není správné, a že je třeba děti od takového chování odrazovat. V tom smyslu není cíl těchto pořadů filosofický (otvírat etické otázky, problematizovat je), ale výchovný (předávat dětem určité hodnoty, učit je chovat tak, aby měly dobré vztahy s druhými).
Jak vychovávat
Způsob, jakým pořady výchovně působí, však klade velký důraz na promýšlení problémů, a to je třeba velmi ocenit. Vychovávají nenásilně, poučeně a kreativně. Dítě se nedozvídá, co bylo správné řešení tak, že je hrdinka za to špatné potrestána, že ji nějaká autorita pokárá, nebo že by se jí někdo vysmíval, odsoudil ji nebo dokonce s odporem zavrhl. V obou případech ke kýženému poznání hrdinka, a spolu s ní i divák či divačka, dochází vlastní úvahou, za pomoci kouzelného deníku (Ela) nebo kouzelného táťuly (Žofka z Uka dobro). Tak například Ele deník ukáže, k jakým důsledkům jednotlivé alternativy vedou, třeba když je v epizodě „Velký třesk“ v pokušení zapřít, že rozbila model sluneční soustavy, a pomocí deníku si představí, co by se mohlo stát, kdyby vina padla na někoho jiného. Žofce naopak táťula za pomoci animace pomáhá představit si „druhou stranu“, například když v epizodě o závisti ukazuje, že holčička, které Žofka závidí, možná vůbec není šťastná. Tímto přístupem pořady implicitně potvrzují, na co poukazují etičky Martha Nussbaum nebo Cora Diamond, totiž že v morálním životě mají naprosto klíčovou roli představivost a kreativita.
Uvedený důraz na samostatné hledání dobrého řešení má však i druhý pozitivní efekt: v obou pořadech totiž děj vždy začíná nějakou chybou, které se hlavní hrdinka dopouští: Ela napřed nepřizná, že rozbila model, Žofce leze na nervy dívka, které závidí. Tím, že jim za tuto chybu nikdo nevynadá, ani je nepotrestá, a namísto toho je jejich láskyplní „průvodci“ vedou k samostatnému nahlédnutí chyby, se děti učí jednat správně nikoli proto, že z toho budou něco mít (pochvalu, lásku rodičů, že se vyhnou jejich hněvu), ale proto, že to samy nahlížejí jako správné, tedy autonomně. Že odměny (pochvaly) a tresty (výčitka) nejsou vždy správnou motivací k dané aktivitě, je už celkem známý přístup aplikovatelný ve výchově a učení obecně. Ve výchově etické má však jedno specifikum, které spočívá v tom, že špatně zaměřená pozornost a motivace morální postoj přímo znemožňují: Kdyby se Ela přiznala jen proto, aby se na ni nehněvali rodiče, dělá to vlastně kvůli sobě. Ona to má ale udělat především kvůli dívce, kterou falešně obvinila. Podobně Žofka nemá přestat závidět spolužačce proto, že se na ni kvůli tomu táťula zlobí, ale proto, že je to vůči té dívce nefér, a proto, že jí tím vlastně ubližuje. Etická výchova má v posledku vést k zájmu o druhé lidi, k tomu, aby nám na nich záleželo. Etika ctností tento aspekt nazývá „laskavostí“ (kindness), etika péče „péčí“ (care), ale důraz na dobro druhého najdeme i v tradičnějších etických školách, utilitarismu a kantianismu.
Ještě než se pustím do úvahy o výběru témat, která se v pořadech probírají, uvedu ještě třetí pozitivní efekt zvoleného přístupu, který osobně považuji za nejdůležitější. Tím, že se v „morální nápravě“ pořady neopírají o odsouzení chyby a o její potrestání nějakou autoritou, v dětech pěstují proaktivní přístup k vlastním chybám, který se ukazuje jako nosný, a v současných etických zkoumáních týkajících se provinění, zodpovědnosti a viny získává čím dál větší podporu, například v teorii trestu, hněvu, ale i odpuštění. Děti se učí, že chybovat je normální, a že nezáleží na tom, jak dlouho a jak moc si budou sypat popel na hlavu, ale na tom, jak se k chybě postaví, aby ji napravily: jednak tak, že se ji budou snažit odčinit (třeba že se druhému omluví), jednak tak, že se jí příště vyhnou – k tomu ostatně přímo vede onen výchovný „aha efekt“. Toto poznání v první řadě zlepšuje jejich vztah k sobě samým v situaci, kdy provedou něco nesprávného: Ela, která v epizodě 12 zesměšní nového spolužáka, se nezačne po poznání své chyby utápět v pocitech studu, sebelítosti a pochybností, ale s komentářem „byla to chyba“ se ho další den zastane a omluví se mu.
V druhé řadě však proaktivní přístup k chybám zlepšuje také vztah dětí k druhým, například k dětem, které jim (nebo někomu jinému) něco provedli. „Provinilec“ tady není někdo, na koho si ukazujeme prstem, nebo ke komu se obrátíme zády: je to někdo, na koho se sice právem hněváme, ale s kým se máme snažit tu věc probrat a vyřešit, protože nepřestává být naším kamarádem či spolužákem. Dívce Mie, která hned ve druhé epizodě Elu ošklivým způsobem šikanuje, se Ela nezačne vyhýbat. I nadále s ní komunikuje a dokonce jí v sedmé epizodě empaticky vyslechne, když jí umře křeček. Implicitně a nenásilně se zde malí diváci seznamují s hodnotami smíření, odpuštění, solidarity a tolerance, které přispívají k soudržnosti a harmonii kolektivu a lidských vztahů, jak to často vidíme i v seriálech zahraniční produkce: Ať už jako rodiče žehráme na Tlapkovou patrolu jakkoli, starostu Humdingera a jeho koťata nakonec na večírek vždy pozvou.
K čemu vychovávat
Na závěr bych se ráda zamyslela nad výběrem témat, která pořady Elin supertajný deník a Uka dobro zpracovávají. Jak jsem říkala, zaměření je u obou vztahové a emoční. Omezuje se přitom na vztahy mezi spolužáky, nikoli primárně na vztahy blízké, tj. vztahy s rodiči, se sourozenci, ale ani s blízkými přáteli či kamarády – k tomu se dostanu za chvíli. Naopak poměrně hodně prostoru je věnováno fungování v kolektivu, otázce peer pressure, výsměchu nebo naopak touze být druhými obdivován. To je přirozené, protože pro školní děti je reakce okolí formativně velmi důležitá. Hodně prostoru je také věnováno vyrovnávání se s negativními emocemi jako je strach, stud, závist a žárlivost. Co mě ale překvapilo, a zvlášť v pořadu Uka dobro, je, že se valnou většinou zaměřují na jevy negativní: v Uka dobro jsme dosud viděli díly o studu, strachu, lhostejnosti, závisti a pomluvách, dále uvidíme (podle programu ze science centra Sféra) ještě pýchu, úzkoprsost a předsudky. Není přitom úplně jednoduše pravda, že dobro děláme tak, že se vyhýbáme zlu.
Lze jistě konstatovat, že například ve srovnání s anglickým jazykovým prostorem v češtině používáme morální pojmy poměrně neradi a když, tak spíše opatrně. Často tak dětem místo „buď odvážná“ říkáme „nebuď zbabělá“, nebo ještě spíš „nebuď poseroutka“. Podobně i u starších dětí spíš než „je důležité chovat se poctivě“ řekneme „vyhýbej se nepoctivosti“ nebo „nesmíš podvádět“. V mnoha případech je to i dobře, protože tím dětem spíš vyznačujeme limity, za které nemají jít, ale volbu pozitivních cílů a vlastních hodnot necháváme na nich (a na rodičích). Podle mě však existuje řada nezpochybnitelných pozitivních hodnot, které by se v pořadu o dobru vyskytnout měly, a to přinejmenším proto, že jsou výchovně velmi nápomocné.
První takovou hodnotou je respekt. Děti (koneckonců i dospělí) mají neustále tendenci nutit druhé, aby se chovali podle jejich představ a pak jsou frustrované nebo naštvané, že ten druhý to nedělá nebo že vznikne konflikt. Vštěpovat jim už od malička, že vždy musí respektovat, co chce druhý, je podle mě nejpřirozenější způsob, jak je učit se těmto konfliktům vyhýbat. Zároveň se tím učí cenit si jak vůle druhého, tak i vůle své vlastní: když něco nechci, tak to něco znamená, je třeba, aby to druzí uznávali, není správné, aby se mě snažili zmanipulovat, nebo i donutit proti mé vůli. To, zda s něčím souhlasím, má v demokratické společnosti téměř posvátnou hodnotu, jak už ostatně věděl Immanuel Kant, který pojem respektu k autonomní vůli zavedl.
Pojem respektu přirozeně vede ke konstruktivnímu řešení konfliktů: pokud dceru, která se rozčiluje, že s ní kamarádka nechce hrát její hru, napomenu, že musí respektovat, co kamarádka chce, vždy zároveň musím dodat: „musíte se nějak domluvit“. Zatímco hněv a pláč znamenají nátlak, respekt znamená nutnost se domluvit, společně najít řešení, které by „sjednotilo obě vůle“, neboli se kterým budou spokojené obě strany. Požadavek dohody lze považovat za jeden z nejzákladnějších principů mezilidských vztahů a zároveň za nejefektivnější způsob prevence a detekování jejich pokřivených a toxických forem.
Respekt přitom přináší i další výhodu. Ze zmíněného je patrné, že děti učí, že druzí lidé mohou chtít něco jiného než oni a že je třeba se k tomu náležitě postavit. Respekt se typicky uplatňuje v situaci střetu preferencí, a tedy v situaci střetu s odlišností. Je to tedy hodnota, která děti učí se s touto odlišností, jinakostí druhých vyrovnávat. Setkávají se s ní přitom na mnoha rovinách: mluvila jsem o střetu s odlišností, když blízká kamarádka chce dělat něco jiného nebo když má jiné zájmy a preference (třeba chce chodit s jinou kamarádkou na keramiku, zatímco dcera by raději, aby spolu chodily na pohybové hry). Už i malé školní děti se ale setkávají s velice odlišnými dětmi, s nimiž by se měly naučit vycházet: ať už mluvíme o dětech, pro které je těžké zvládnout školní disciplínu a „zlobí“, nebo děti cizinců, které se kromě čtení a psaní učí navíc i češtinu a ostatní děti jim špatně rozumí. Respekt k odlišnosti se tady projeví jako tolerance: snaha tyto děti neodstrkovat, ale naopak je zapojovat do svých aktivit tak, aby zůstaly aktivními členy jejich kolektivu. Jak budou růst, odlišností a individuálních rozdílů bude v mnoha směrech čím dál víc a schopnost konfrontovat se s nimi bez povyšování se, podezíravého strachu nebo snahy je měnit se jim bude hodit.
Ve výčtu pozitivních hodnot či emocí bych mohla pokračovat, mohla bych se rozepsat třeba o nezištné pomoci nebo potřebě pochopení a empatie, což jsou etické stálice už od dob Aristotela. Já však chci zmínit pojem, u něhož není tak zjevné, že do etiky patří – dostal se tam po dlouhé odmlce relativně nedávno, s rozvojem etiky ctností a filosofie emocí. Přitom je pro školní děti zásadní: mluvím o pojmu přátelství. V době zvýšené pracovní mobility jsou rodinné vztahy čím dál víc nahrazovány vztahy přátelskými. Celoživotní přátelské vztahy se přitom mohou rodit už na základní škole. Dětí, které jsou osamělé, odstrkované, v hledání přátel tápou nebo jsou prostě jen introvertní a špatně se seznamují, přitom není málo a dlouhodobě tím trpí. I pro ty extrovertní je ale přínosné se zamyslet nad otázkami spojenými s přátelstvím: jak poznají dobrého přítele, co to znamená kamarádovi nezištně pomoci, co je loajalita a kde jsou její hranice. Další otázky souvisí s fungováním v síti vztahů, třeba s obavou, aby dítě nebylo vůči svému kamarádovi majetnické a nežárlilo na jeho jiné vztahy, nebo naopak aby se někdo majetnicky nechoval k němu (této otázky se hezky dotýká hned první epizoda Ely). Zde se potkáváme opět s pojmem respektu.
Uvážíme-li, jaké věci nejvíc trápí a potenciálně traumatizují školní děti, například osamělost nebo šikana, vidíme, že pěstování a promýšlení pozitivních hodnot respektu a přátelství může v jejich kolektivu těmto problémům předcházet. Troufla bych si tvrdit, že jim může předcházet lépe než třeba varování před pomlouváním. Tento poznatek má přitom dobrou oporu v současném etickém bádání.
V uplynulých týdnech poněkud rozvířila vody českých humanitních a společenských věd debata o povaze a nebezpečnosti konspiračních teorií. Jejími hlavními protagonisty byli, a vlastně stále jsou, na jedné straně filosof Tomáš Koblížek, a na druhé straně religionisté Jan Kozák a Radek Chlup. Jádro sporu je, domnívám se, stručně a výstižně shrnuto v tomto Koblížkově textu (Tomáš Koblížek: Spor o konspirační teorie | Vltava (rozhlas.cz)
Jako oborový kolega religionistů Jana Kozáka a Radka Chlupa, s nimiž se odborně v lecčems shodujeme, mnohem častěji ale rozcházíme, jsem při sledování debaty čím dál víc nabýval pocitu, že se zbytečně stáčí do lichého vzájemného obviňování z „bagatelizace rizik konspiračních teorií“ (Koblížek vůči Chlupovi a Kozákovi), respektive z povrchnosti „bezpečnostního přístupu“ (Kozák a Chlup vůči Koblížkovi). Obě strany polemiky jako by částečně přijaly názorovou identitu, která jim byla přisouzena protistranou, a následná diskuse se stala spíše diskusí mezi dvěma modelovými pozicemi, z nichž ani jedna není podle mého soudu udržitelná. Velmi potřebný klidný hlas aktuálně vnesl do debaty politolog Jonáš Syrovátka (Proč je potřebný společenskovědní pohled na konspirační teorie - Seznam Médium. Pokusím se na jeho výstižnou glosu navázat ze svého pohledu religionisty.
Domnívám se, že je vhodné rozdělit předmět diskuse do dvou otázek. Zaprvé je tu otázka, jsou-li konspirační teorie druhem moderních mýtů, které poskytují svým stoupencům orientaci v složitém světě, jak tvrdí Kozák a Chlup, nebo nebezpečnými řečovými akty podporujícími nenávist, jak tvrdí Koblížek. Druhá otázka se týká toho, vznikají-li konspirační teorie spíše cíleně a řízeně v rámci nějaké propagandistické kampaně, nebo spontánně až lidově, jako druh moderního folklóru.
Pokud jde o první otázku, domnívám se, že se ve skutečnosti jedná o spor umělý až zdánlivý. Jan Kozák a Radek Chlup tvrdí, že konspirační teorie jsou druhem moderních mýtů umožňujících svým stoupencům orientaci ve světě, a Tomáš Koblížek vůči nim namítá, ve shodě s filosofem Quassimem Cassamem, že konspirační teorie jsou agresivní řečové akty. Zdání sporu podle mého soudu vychází z chápání mýtu jako čehosi intuitivního, vyvěrajícího z hloubi individuální nebo sdílené psychiky. Takto pojímá mýtus Jan Kozák ve své stále ještě čerstvé knize Monomýtus (2022) Toto pojetí mýtu je ovšem už zvláštní interpretací společných rysů některých vyprávění, která označíme za mýtická. Je to přístup o několik kroků vzdálený popisné rovině, z níž je zde, domnívám se, záhodno vyjít. Položíme-li si totiž otázku, čím jakýkoliv mýtus je, nejspíš nevyhnutelně dojdeme k závěru, že je právě řečovým aktem, a to mnohdy dost agresivním. Mýtus je na základní rovině řeč, jazykový útvar. To, že za ním můžeme nějaké vzorce individuální nebo kolektivní psychiky zahlédnout, tu zřetelněji, jindy mlhavěji, záleží na specifické intepretaci.
Zároveň mýtus nebývá řeč ledajaká, ale řeč, která některé způsoby společenského chování chválí a normalizuje, zatímco jiné zapovídá. S tím by, možná nejvýznamněji z českých religionistů, souhlasil Radek Chlup, který v mnohém navazuje na práce sociálního antropologa Gerarda Boucharda o tak zvaných sociálních mýtech, sdílených příbězích nesoucích a potvrzujících étos velkého kulturního útvaru, jakým jsou například lidé hlásící se k nějakému národu. Takové mýty jsou významně performativní řečové akty, a mnohdy promluvy štvavé, vinící kupříkladu konkrétní stát nebo etnikum ze snahy protagonisty mýtu porobit. K tomu má co říci kupříkladu klasická kniha Christophera Flooda Political Myth (1. vydání 1996). Vzpomeňme na národně-obrozenecká vyprávění o dějinách českého národa coby odvěkém zápasu Čechů s Němci. Kolik generací žáků zasáhla v hodinách dějepisu, v kolika knihách a filmech byla opakována, kolik vyvolala nenávisti, mnohdy přímo sousedské. To, že nějaké vyprávění poskytuje některým lidem orientaci ve světě, ještě vůbec neznamená, že se nemůže jednat o vyprávění vzbuzující nenávist a nepřátelství. „Poskytnout orientaci“ může klidně znamenat ukázat směr, kterým je třeba střílet.
První otázka se tedy točí kolem teoretického pojímání kategorie mýtus. Druhá otázka zní, odkud se konspirační teorie berou, jaká je jejich geneze. Jsou to výsledky toho, čemu se někdy vágně říká lidová tvořivost; tedy spontánního, sdíleného, většinou psychologicky intuitivního vyprávění, přetváření a kombinování příběhů? Nebo jsou to produkty propagandistické mašinerie konkrétních a identifikovatelných zájmových skupin, hnutí, režimů? Zde považuji za vhodné ohlédnout se do historie a povšimnout si jevu, který poněkud přehlíží jinak cenná kniha Philipa Taylora Munitions of the Mind: A History of Propaganda (3. přepracované vydání 2003); který ale, jak se pokusím ilustrovat vzápětí, hraje ve struktuře propagandistických vyprávění stěžejní roli. Propaganda totiž často pracuje s motivy, které jsou mezi jejími zamýšlenými příjemci už populární. Dokonce snad lze říci, že na způsobu zpracování populárních motivů většinou závisí úspěšnost propagandy. Mnohdy propagandista jen dosadí konkrétní osobnosti do rolí padouchů a hrdinů v již kolujících příbězích.
Pro příklad nemusíme chodit daleko do minulosti. Často propíraná konspirační teorie o satanistickém spiknutí špiček Demokratické strany v USA, která od podzimu 2017 vešla ve známost pod jménem QAnon, se posléze rozvinula do obřího spletence různých teorií, především v období pandemie COVID19. Ve své původní verzi však přinejmenším ze tří čtvrtin opakovala motivy, které hýbaly severoamerickou společností na přelomu 80. a 90. let, v rámci fenoménu známého jako Satanská panika. Jak dobře shrnul český religionista a sociolog Miroslav Vrzal (thepes_9_2020_1-2_4.pdf (muni.cz), již v rámci této Satanské paniky se objevovaly zkazky o únosech, rituálním zneužívání a vraždách dětí, a také o tajné síti satanistů, sahající až do nevyšších společenských a politických pater. V rámci konspirační teorie, která odstartovala fenomén QAnon, byly tyto motivy obohaceny, například o téma výroby jakéhosi elixíru mládí z těl zavražděných dětí. Především ale získaly nejasné postavy „těch nahoře“ ze Satanské paniky tváře představitelů konkrétní politické frakce, a představitelé jiné frakce, té kolem Donalda Trumpa, zase zosobnili hrdiny, jejichž úkolem je spiknutí zastavit. Prominentními šiřiteli tohoto vyprávění, které můžeme nejspíš bez problémů nazvat extrémní formou politické propagandy, přitom byli ti samí nestoři americké „konspirační“ scény, kteří ještě před nějakými dvěma desetiletími plošně obviňovali ze spiknutí „mocné“ bez rozdílu. Když známý americký konspirační teoretik Alex Jones přišel na přelomu milénia s údajným odhalením satanistických zvrhlostí v obřadu tak zvaného Bohemian Clubu, pravidelné sešlosti některých příslušníků americké smetánky, tvrdil, že se na orgiích vrcholících rituální vraždou podílejí vlastně všichni: Republikáni, Demokraté, pravice, levice, zkrátka „ti nahoře“. O dvacet let později měl tentýž Alex Jones svého hrdinu, jímž byl Donald Trump, a také arci-padoucha v osobě Joe Bidena.
Na tomto příkladu jsem se pokusil ilustrovat, jak neostrá může být hranice mezi tím, co snad lze označit za moderní folklórní mytologie, a zacílenou propagandou. Je-li ta která konspirační teorie cílenou propagandou, nebo spíše onou folklórní mytologií, případně v jakém poměru jsou v ní obě složky namíchány, je empirickou otázkou pro sociology, historiky, religionisty, mediální analytiky. Jedná se o otázku klíčovou, protože umožňuje aspoň částečně vysvětlit dynamiku vznikání a šíření často agresivních, toxických promluv. Je však třeba mít na paměti, že folklórní charakter nějakého vyprávění ještě neznamená, že se nemůže jednat o vyprávění agresivní, vybízející k nenávisti a třeba i k násilí. Zároveň skutečnost, že je něco součástí cílené kampaně, nutně neznamená, že to musí být agresivní. Cílenou kampaní, svého druhu propagandou, jsou přece třeba i výzvy k pomoci obětem záplav nebo zemětřesení. Otázku agresivity daného vyprávění a otázku jeho spontánní, respektive cílené a moderované geneze je třeba důsledně oddělovat.
Domnívám se, že neexistuje žádný principiální konflikt mezi religionistickým pohledem na konspirační teorie a pohledem například bezpečnostních studií. Religionistická tradice vede badatele k tomu, aby se ptali, jak konspirační teorie vznikají, jak se šíří, a proč jsou pro některé lidi atraktivní, zatímco pro jiné nikoliv. Bezpečnostního experta pak bude zajímat, je-li šíření dané konspirační teorie rizikem například kvůli možnému podněcování k násilné trestné činnosti nebo vyvolávání nenávisti vůči skupinám osob. Bezpečnostní analytici by podle mého názoru měli vzít vážně jak religionistické, tak třeba kulturně antropologické pohledy na fenomén konspiračních teorií. Někteří čeští religionisté se na druhé straně vůči pohledu bezpečnostních studií zbytečně vymezují, což pak může vést k dojmu, že rizika spjatá s šířením konspiračních teorií bagatelizují, nebo přímo popírají. Mnoho sporů, spíše však snad nedorozumění, by nejspíš dokázala překlenout hlubší mezioborová komunikace, k níž, věřme, povede třeba i aktuálně probíhající série polemik.
Několik dní po začátku ruské vojenské agrese proti Ukrajině se český správce internetových domén rozhodl k poměrně kontroverzně vnímanému kroku. Zablokoval osm webů, které podle expertů na téma propagandy a informační války systematicky šířily propagandu Putinova režimu. Mezi nejznámější z nich patřil Aeronet, který se vyvinul krátce po sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou v roce 2014 z někdejší platformy fanoušků letectví, a také Protiproud, založený a vedený Petrem Hájkem, bývalým poradcem prezidenta Václava Klause. Dalších šest webů následovalo o pár dní později. Internet tak zůstal ochuzen o takové příběhy, jako že Angela Merkelová je mutant zplozený ze zmraženého spermatu Adolfa Hitlera, nebo že ukrajinští vojáci, kterým při bojích na Donbasu ustřelili hlavu, dál pokračovali v palbě jako zombie.
Krok vzbudil poměrně rozporuplné reakce, a to i mezi odbornou veřejností. Zatímco experti dlouhodobě sledující dezinformační kampaně zablokování stránek vesměs vítali, část akademiků zabývajících se studiem mytologie a folklóru ho spíše kritizovala. Namítali, že příběhy o zombie samopalnících nebo o Hitlerově spermatu bychom neměli potírat, nýbrž nezaujatě studovat, tak, jako studujeme příběhy o návratech ze záhrobí nebo přistání mimozemšťanů. Padaly argumenty, že mnohé příběhy ze zablokovaných webů jsou svou narativní strukturou i konkrétními motivy blízko folklórním mytologiím, že se jedná o záležitosti moderní lidové slovesnosti, jejichž dopad se démonizuje. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak podle mě není, a proč se zmutovaná německá ex-kancléřka liší od vodníka nebo polednice asi tak, jako se liší míchačka na beton od salvového raketometu. Zároveň se pokusím využít této příležitosti k přiblížení toho, jak profesionální propagandisté pracují s folklórní látkou, a konečně předložit důvod, proč bylo podle mě zablokování dezinformačních webů zcela nezbytným krokem.
Mýtus na třech rovinách
Zastavme se krátce u teorie mýtu. Čteme-li téměř libovolnou populární knížku o mytologiích, například Petiškovy Staré řecké báje a pověsti, je třeba si uvědomit, že čteme příběhy, které staří Řekové v této podobě nikdy nezapsali. Petiškova kniha představuje abstrakce, syntetické výtahy z mnoha konkrétních pramenů, které se liší jak v podrobnosti, s níž příběhy vyprávějí, tak v mnoha náležitostech samotného vyprávění. Jedná se o jakési ideální varianty mýtů, odvozené z porovnávacího studia mnoha textů a vytvořené pro dnešního čtenáře. Stejný případ jsou Jiráskovy Staré pověsti české. Čteme-li například o tom, jak se Přemysl Oráč stal prvním českým knížetem, čteme Jiráskovu syntézu, sestavenou na základě středověkým pramenů, především Kosmovy Kroniky z počátku 12. století a starší Kristiánovy legendy. Mezi příběhy o Přemyslu Oráči u Kosmy a v Kristiánově legendě existují rozdíly, a můžeme důvodně předpokládat, že existovaly další verze mýtu o založení přemyslovského rodu, které byly ještě mnohem odlišnější. Knihy Petiška nebo Jiráska pracují s mýty na abstraktní a syntetické rovině. To, co jejich autoři udělali, byla harmonizace mnoha pramenů.
Tyto prameny představují druhou rovinu, na níž je možné pracovat s mýty. Je to rovina konkrétních variant mýtu, zapsaných vždy v určitých a neopakovatelných podmínkách a vztahujících se k jejich kontextu. Sem bychom mohli zařadit právě vyprávění o Oráči u Kosmy nebo u tak řečeného Kristiány, a sem by ovšem patřily také příběhy o střílejících bezhlavcích z vyschlého Protiproudu. Existuje ovšem také třetí rovina, na níž je možné studovat a sledovat fungování mýtu: Rovina jeho stavebních prvků, dílčích motivů, z nichž se skládá. Zde běžně dochází k tomu, že různá vyprávění v různých pramenech sdílejí podstatné stavební prvky, pročež mívají etnologové a folkloristé nemalý problém s jejich klasifikací. Například naše vyprávění o Přemyslu Oráči sdílejí nemálo společných motivů s příběhy o Piastu Koláři, zakladateli polské dynastie Piastovců. Zároveň sdílejí některé společné prvky s dochovanými vrcholně středověkými popisy nastolení vévody Korutan, při němž, podobně jako v příbězích o Oráči, hrálo roli přivedení dvou volů a rituální převlečení knížete z rolnických šatů do panovnických.
Toto sdílení motivů mezi různými příběhy nepozorujeme jen u politických mýtů o panovnících, ale také u mytologií folklórních. Folkloristé běžně pracují s katalogem pohádek a lidových příběhů, v průběhu téměř sta let postupně rozpracovaným badateli Antti Aarnem, Stithem Thompsonem a Hansem-Jörgem Utherem. Tento tak zvaný Index ATU obsahuje očíslovanou klasifikaci různých typů příběhů, jak lokálních, tak kolujících evropsky nebo globálně. Každý kód Indexu ATU označuje příběh, ať už komplexní, nebo minimalisticky strohý, který se v nějaké verzi vyskytuje jako samostatné vyprávění. Nezřídka se ovšem stává, že jedno doložené vyprávění obsahuje více příběhů z Indexu ATU, různým způsobem provázaných. Typicky bývá takto propojen příběh o Červené karkulce s příběhem o vlkovi a kůzlátkách. A zde se dostáváme zpět k folklóru a dezinformační propagandě.
Ukrajinské zombie, Žid a Černá sanitka
V úvodu jsem psal, že mezi folklórními příběhy a dezinformační propagandou je asi takový rozdíl, jako mezi míchačkou na beton a salvovým raketometem. Příměr to nebyl náhodný. To, co propagandisté dělají, ve zkratce je, že berou různé krátké příběhy, jejich úseky a stavební prvky, a skládají je, často umně, do příběhů účelově vytvořených k legitimizaci nároků a činů těch, v jejichž službách pracují. Proto se příběhy, které propagandisté produkují, z dálky mohou jevit jako druh moderního folklóru. Ovšem stejně, jako míchačka není salvový raketomet jen proto, že je kovová a vepředu má otvor, není příběh o ukrajinských zombie vojácích na stejné úrovni, jako příběh o umrlci z Erbenovy Svatební košile. Jejich podobnost na úrovni stavebních prvků pouze ukazuje na rafinovanost propagandistů, kteří dovedou pracovat s motivy z popkultury a moderního folklóru, s jejichž pomocí činí své příběhy atraktivnější pro adresáty a další šiřitele.
Nedělají přitom nic nového. Typickým příkladem může být moderní folklórní příběh, tak zvaná městská legenda, o Černé sanitce, v níž zločinci unášejí děti u zabíjejí je, aby mohli prodat jejich orgány. Tato historka, mající snad bezprostřední předobraz v západoněmeckém hororu Fleisch z 80. let, v 90. letech děsila maminky na českých sídlištích, a dala název zfilmované sbírce městských legend od výborného českého etnologa Petra Janečka. Historka o černé sanitce, kterou můžeme nejspíš bez obtíží považovat za příklad moderního strašidelného folklóru, ovšem sdílí mnoho stavebních prvků se středověkými příběhy o čarodějnicích nebo temných vílách kradoucích děti, a ovšem také se zvěstmi o rituálních vraždách dětí a panen, údajně prováděných Židy, kteří měli využívat získanou krev při svých obřadech. Tato nesmyslná báchorka nejen podnítila mnoho středověkých a raně novověkých pogromů nebo českou Hilsneriádu na přelomu 19. a 20. století, ale byla také, v propagandisticky účelových podobách, šířena za Hitlerova režimu na stránkách nacistických novin Der Stürmer nebo Volkische Beobacher. Nacističtí propagandisté pracovali podobně jako současní propagandisté Putinovi: Skládali dohromady příběhy, v nichž figurovaly tajné spolky a zednářské lóže, záhadné rituály, dramatické scény nočních přepadení, a zacilovali tyto příběhy tak, aby pomohly legitimizovat nacistický antisemitismus kulminující v plynových komorách vyhlazovacích táborů. Práce propagandistů s folklórem je něco zcela tradičního, co by nás nemělo překvapovat. Zároveň je to téma, které je třeba studovat v jeho konkrétních podobách – nikoliv ale nezaujatě, nýbrž s jasným cílem se propagandistům postavit. Studovat jejich práci nezaujatě znamená nezaujatě komentovat raketometnou palbu do domů s civilisty.
Propaganda a poločas rozpadu
Stejně jako pozorujeme účelovou práci propagandistů s folklórními mytologiemi, pozorujeme také opačný jev: Rozpad propagandistických narativů do folklórního substrátu, lidové slovesnosti. To je historicky dobře dokumentovaný jev: Když francouzský král Filip IV. Sličný roku 1307 zasáhl proti řádu Templářských rytířů, použil ve své propracované propagandě řadu obvinění majících řád skandalizovat. Byla to především nařčení z pořádání tajných shromáždění, na nichž mělo docházet ke hanobení krucifixu, verbální blasfémii nebo homosexuálnímu styku. Šlo ale také například o zrady krále Ludvíka IX. a kolaboraci s muslimy. Historikové, nejnověji Peter Partner ve své knize Mudered Magicians: The Templars and Their Myth, si správně všímají, jak se propagandistické vylíčení templářů v průběhu renesance a novověku postupně transformovalo v příběhy o tajném řádu zasvěcenců, majícím někdy pozitivní, jindy negativní roli. Tento proces rozpadu protitemplářské propagandy do folklórních historek, z nichž některé byly v 15. až 17. století znovu používány při čarodějnických procesech, jiné ale nikoliv, započal prakticky už v době rušení řádu roku 1312, tedy v době, kdy francouzská královská kancelář přestala nad propagandou bdít a usměrňovat ji. Najdeme i další podobné příklady ze středověkých a raně novověkých dějin. Proces s údajným uctívačem Satana a vrahem dětí, francouzským šlechticem Gillesem de Rais (popraven 1440), inspiroval pohádky o krutém rytíři Modrovousovi; proces s údajně krvelačnou uherskou hraběnkou Alžbětou Báthoryovou (zemřela ve vězení roku 1614) zase inspiroval nespočet příběhů s upírskými náměty. Je patrné, že propagandistické příběhy využívající folklórních motivů se sice dobře šíří, zároveň se ale často rychle rozpadají a přestávají plnit účel, za nímž byly sestaveny.
V tomto ohledu se zdá podnětná teorie současného antropologa Dana Sperbera, který hovoří o takzvané epidemiologii kulturních reprezentací. V protikladu s teorií memů, poprvé představou evolučním biologem se sociálněvědním přesahem Richardem Dawkinsem, která ve zkratce tvrdí, že není důležité, jaká kulturní informace se šíří, ale jaké mají její šiřitelé dispozice k jejímu předávání, Sperber tvrdí, že na obsahu informace, narativní nebo jiné, velmi záleží. Každá informace má obrovský sklon mutovat. Už po několika předáních často přestává dávat svůj původní význam. Pokud neexistuje někdo, kdo ji průběžně nasazuje na žádoucí koleje, brzy odjede zcela nečekaným směrem a stane se z ní informace jiného typu.
Mimo jiné i s přihlédnutím k tomuto efektu bylo správné a nezbytné zablokovat dezinformační weby, jakými byly Aeronet nebo Protiproud. Stejně tak je správné odstraňovat účelově vytvořené skupiny a fóra na sociálních sítích, v nichž propagandističtí specialisté moderováním a usměrňováním diskusí udržovali své výtvory na kolejích. Příběhy o bezhlavých vojácích nebo mutantech ze zkumavky se samozřejmě budou šířit dál. Ostatně, jejich stavební prvky jsou naprosto nedílnou součástí moderního folklóru, stejně jako popkultury. Existují ale slušné vyhlídky na to, že bez masivních zásahů usměrňovačů a moderátorů se obrátí zase ve folklór, který budeme moci studovat tak, jako pohádky o vodníkovi nebo polednici. V situaci, kdy nějaký příběh legitimizuje útočnou válku a raketometnou palbu do civilistů, je neutrální pozice vůči němu mírně řečeno problematická.
Vlna solidarity s napadeným státem a s jeho trpícími obyvateli je obdivuhodná. Vypjaté chvíle nám umožňují nahlédnout podstatu člověčenství a jednat v souladu s principy morálky, které nepotřebují být vepsány do kamene a zákoníků, neboť jsou vepsány do lidských srdcí. Jako se solidarita rychle probouzí, může také rychle uvadat. Může být rovněž povrchní a selektivní, což bohužel i dnes dosvědčuje chování některých dobrodinců, odmítajících poskytnout pomoc ukrajinským Romům. Nelze zavírat oči ani před srovnáním s prakticky opačným typem vlny – s vlnou šovinismu, která zejména v uplynulém desetiletí rezonovala Evropou v souvislosti s migrací z Afriky a Blízkého východu. Přemýšlejme tedy o solidaritě – kde se rodí a zda je možné, aby byla něčím víc než vlnou, kterou dříve či později pohltí oceán osobního a skupinového komfortu a prospěchu.
Německý katolický filosof Robert Spaemann kdysi napsal: „Lidská důstojnost je zřejmým postulátem (předpokladem) pro toho, kdo trpí jejím ponižováním.“ Reagoval tak na autora, jenž upozornil na problém koncepce lidských práv, která by se primárně odvozovala z metafyzické představy člověka coby obrazu Božího. Spaemann svým výrokem rozhodně neměl v úmyslu vzdát se „člověka jako obrazu Božího“, ale výstižně zformuloval základ, z něhož taková charakteristika našeho druhu teprve může vyrůstat. Oním základem je běžná zkušenost. Zkušenost utrpení v nás nejjistěji probouzí empatii – soucítění. Joseph Ratzinger doplnil Spaemannovu tezi v jedné ze svých přednášek slovy: „Utrpení potlačovaných se stává hermeneutickým bodem, z něhož vzchází poznání pravdy.“ Začínat naopak přesvědčením o jakési autoritou dané pravdě by znamenalo nepochopit nároky lidské existence; hrát si na učené, ale zapomínat na putování k moudrosti, na poctivé hledání pravdy, kterou nelze prostě uchopit a držet, natožpak ji vnucovat druhým jako hotový produkt cizích dojmů.
Citovaní myslitelé, sami považovaní za svého druhu autority, si dobře uvědomují rizika, která by s sebou neslo primitivní spoléhání se na autoritu, dokonce i na autoritu pramenů Zjevení, pokud by byly čteny bez náležitých výkladových postupů. Křesťanská víra např. v legitimitu Ježíšova přikázání lásky by se zvrhla v pouhý přejatý názor, pokud by nepředpokládala, že to, co čteme v Písmu svatém, je obraz moudrosti, k níž se lze přibližovat náležitým používáním lidského rozumu bez ohledu na deklarovanou náboženskou příslušnost a bez ohledu na formu, v níž jednotlivci i kolektivy svou zbožnost pěstují. Když se hovoří o univerzalitě křesťanství, mělo by jít především o přesvědčení, že za vším viditelným (za veškerým lidským uměním) se skrývá to, co je samo o sobě neviditelné. K tomuto neviditelnému se skrze viditelné vztahujeme a nelze se proto izolovat od světa, utěšujíce se zdánlivou vznešeností pouhé kontemplace. Až příliš často se bohužel stává, že namísto neviditelného základu zbožšťujeme právě to, co viditelné a snadno uchopitelné je – dílo lidských rukou a lidské řeči. Tak se lze ukájet vnější krásou (včetně krásy vlastních hnutí mysli), ale nelze tak pronikat ke smyslu, jenž je našim poznávacím schopnostem převážně skrytý.
Nakonec se právě v kritických momentech ukáže, že kdo se povrchně zaštítil velkými náboženskými ideály a za cíl si vytknul utíkat před světem a druhými lidmi (neboť se zřejmě nikdy nepokusil porozumět náročnosti a nadčasovosti Ježíšova Evangelia), zmůže se tváří v tvář utrpení maximálně na apokalyptické skuhrání o všeobecné mravní zkaženosti; namísto soli země bude šiřitelem apatie a v horším případě nenávisti ke všemu, co nezapadá do jeho zúžené perspektivy. Takových divných patronů bylo, je a bude vždycky dost, bez ohledu na předmět jejich „zbožnosti“ nebo na jimi deklarovanou příslušnost ke konkrétní konfesi. Učit se číst znamení doby v kontextu víry krom jiného znamená mít na paměti, že když už musíme hovořit o nějakém my a oni, pak oním my mohou být všichni lidé dobré vůle, včetně mnohých ateistů a agnostiků, kteří svým životním postojem a jednáním snadno strčí do kapsy leckterého „důstojného pána“ ohánějícího se posvátnými texty, o takzvaných obráncích křesťanských hodnot ani nemluvě.
Zdá se, že jednou z nejproblematičtějších otázek, pojednáváme-li o solidaritě, je otázka zásluh. Kdo si zaslouží naši solidaritu? Mnoho dnešních nadšenců pro dobrou věc brzy zjistí, že i Ukrajinci jsou lidé z masa a kostí, že jako každý z nás mají své chyby, své neřesti a svůj nevděk. A nedělejme si iluze, nejspíš to dnes obdivovanou vlnu solidarity značně ovlivní. Kdo bude chápat solidaritu jako něco, co stojí na zásluhách (třeba i ve stylu „jejich muži brání i naši kulturu a svobodu, tak jim pomůžeme“), ten v ní pravděpodobně dlouho nevytrvá. Naše zájmy nikdy nebudou totožné se zájmy utlačovaných, byť taková představa může krátkodobě posloužit politikům jako „ospravedlnění solidarity“, na níž se podílí stát jako celek. Má-li být solidarita autentická, musí jít za princip spravedlnosti. Pokud se to nestane, dostaneme se brzy na úroveň obchodnických kalkulů a dostaví se otázka: „Co my z toho budeme mít?“ Kdo bude vyžadovat vděčnost od těch, kterým pomáhá, ten zřejmě nevydrží dlouhodobě omezovat vlastní pohodlí a vzdávat se svých osobních i společenských jistot ve prospěch skutečně strádajících. Úroveň vděčnosti je poměrně individuální záležitostí a snad by stálo za to zamyslet se nad tím, proč nás v běžných vztazích tolik uspokojují falešné úsměvy a zdvořilostní fráze. Opravdu potřebujeme projevy vděčnosti jako razítko potvrzující naši dobrosrdečnost? Jsme si snad natolik nejistí správností svého jednání?
S tím souvisí další neméně významný faktor: strach. Naše nakládání s různými strachy (ze smrti, ze svobody, z utrpení, ze změny,...) je výrazně propojeno s našimi možnostmi pěstovat ctnosti (spravedlnosti, moudrosti, statečnosti,...), jež se mohou stát jakýmisi kurzory pro naše jednání. Aby člověk mohl normálně fungovat, musí se snažit své strachy ovládat a transformovat. Je však také možné své strachy vytěsňovat, zamknout je hluboko v nevědomí a tvářit se, jako by neexistovaly. Tím se otevírá prostor různým extrémům, které jsou vzdálené uměřenosti (sófrosyné). Pro příklad: nakládat s vlastním životem lehkovážně je stejně nerozumné jako patologicky se o něj strachovat; v pomyslném středu je pak statečnost. Té nechybí zdravý strach, nenechává se jím však paralyzovat a naopak s ním tvůrčím způsobem pracuje. Pud sebezáchovy v ní není překonán, neslouží však jako alibi pro egoismus a z něj vyvěrající apatii.
Když v září 1932 Sigmund Freud vyslyšel výzvu Alberta Einsteina k výměně názorů na téma války a míru, zdůraznil ve svém textu „Proč válka“ nutné prolínání pudů života a pudů smrti v člověku, lásky a nenávisti, přitažlivých a odpudivých sil. Je to lidské, příliš lidské, ale právě proto běžná zkušenost každého z nás potvrzuje Freudův bystrý úsudek. Pokud se shodneme na tom, že být obětí agresora a jím rozpoutané války je něco nepatřičného, že pohled na děti umírající vinou této války a jejích strůjců je obrazem nespravedlnosti a kulturního úpadku, pak je zcela v pořádku dát průchod spravedlivému hněvu a tento hněv zároveň přetavovat ve skutky lásky, v dobro, které zde přestává být abstraktním filosofickým pojmem a stává se, kantovsky řečeno, potřebou praktického rozumu.
Měli bychom se zbavit dojmu, že výčitky svědomí jsou pro moderního člověka a priori nežádoucí. Ano, setkáváme se s iracionálními výčitkami, ale setkáváme se taky s důležitými otázkami: „Udělal jsem v mezích svých možností dost? Nezanedbal jsem toho příliš? Neplýtvám svým potenciálem?“ Takové otázky nejsou brzdou, ale naopak motorem aktivního, člověku přiměřeného života. Pokud nepřitakáme životu v pekle obav o zdánlivé jistoty, pokud nebudeme vytěsňovat nepříjemné obrazy (válek, utrpení, smrti) a s tím i vlastní výčitky, pak budeme otevřeni autentické solidaritě a nebudeme se ptát, kdo je naším bližním (což by vedlo ke kulturně-koherentní solidaritě), ale sami se učiníme bližními druhých z prostého nahlédnutí, že mám-li co do činění s člověkem, mám co do činění s někým, komu je dáno stávat se osobností o stejné důstojnosti, o jakou mohu a mám usilovat pro sebe samého. Ponížení a strádající si nikdy nemohou zasloužit naši solidaritu. My ale zasluhujeme být solidární, protože jsme (či chtěli bychom se nazývat) kulturními lidmi.
Pak lze žít (společensky) aktivně s nadějí, která se netváří jako jistota nebo opium lidstva vytěsňující naše přirozené strachy, nýbrž s takovou nadějí, jež je tvůrčí odpovědí na přiznaný každodenní zápas s pocity bezmoci a nesmyslnosti; pakliže jsme na tento celoživotní boj nerezignovali a postojem lhostejnosti nevracíme vstupenku do světa. Pojem solidarity odvozujeme od latinského slova solidus, které můžeme překládat jako pevný či hutný, v právní terminologii pak jako závazek nějakého celku (in solidum). Být společenskou bytostí znamená mít závazky nejen jako individuum, ale také jako součást nějakého celku. Být součástí společenství není něčím, co si člověk může libovolně volit, a jen málo je těch (jsou-li vůbec tací), kteří si mohou dovolit stát se dlouhodobě nezávislými poustevníky.
Současnou perverzí poustevnického života jsou miliardáři, přežívající ve svých pozemských, nebeských i plujících zámcích, využívající daňových rájů a otrocké práce druhých. Jak dlouho budeme čekat, než u nich laskavost zvítězí nad lakomstvím? Důsledky války s Ruskem, nyní vedené ekonomickými nástroji, budou vhodnou příležitostí začít se na naše bohaté lakomce dívat jako na pachatele zločinů proti společnosti, kdy přehodnocení daňového systému na mezinárodní úrovni bude tím nejmenším, čím lze proti této kriminalitě bojovat. Žádný ze společenských nástrojů však nikdy neumenší význam a potřebu solidarity každého jednotlivce, pramenící ze zkušenosti utrpení a opírající se o naději, že usilování o dobro dává životu smysl. Jako nezkonzumovatelnou pomůcku k vlastnímu promýšlení solidarity závěrem čtenáři předkládám poslední slova českého překladu básně „Sen o rozumu“ Piera Paola Pasoliniho:
„Nuže mé naději schází úsměv,
nebo lidské spiklenectví:
protože ona není snem o rozumu,
ale je to rozum, bratr slitování.“
