Helena Zitková: Domácí úkoly v moderní škole

16. 1. 2023

Zadávání povinných domácích úkolů, vyžadování podpisu rodičů jako pojistky, že byl úkol vypracován doma, a trestání za nedonesené či nepodepsané domácí úkoly je na některých základních školách běžnou praxí. 

Stále ještě je ve všeobecném společenském povědomí hluboce vryto, že povinné domácí úkoly jsou nutnou a potřebnou součástí vzdělávání a přispívají k procvičování a upevňování učiva. Někteří dokonce tvrdí, že prostřednictvím povinných domácích úkolů vedeme děti k samostatnosti a zodpovědnosti. Zkrátka setkáváme se s názorem, že povinné domácí úkoly do školy patří a jsou potřebné. A navíc vždycky se to tak dělalo, tak je to v pořádku. Co když to tak ale není a povinné domácí úkoly jsou jen železnou košilí, kterou si ještě někteří nedokázali vysvléct?

Vede povinnost k zodpovědnosti?

V souvislosti se zadáváním domácích úkolů se objevují názory některých učitelů, ale i rodičů, že pokud děti nebudou nuceni dělat domácí úkoly, dostatečně si neprocvičí učivo a budou mít špatné výsledky. Toto tvrzení bylo však vyvráceno několika výzkumy, ve kterých bylo prokázáno, že vypracovávání povinných domácích úkolů na prvním stupni má nulový efekt na dosažené výsledky žáků a na druhém stupni efekt minimální (1). Kromě toho, vynucované úkoly často nevedou k tomu, že by se dítě samo chtělo něco nového dozvědět nebo si něco procvičit, ale k vypracování úkolu s co nejmenší námahou, třeba i jeho opsáním od spolužáka. Zkuste si to sami představit. Jak se cítíte, pokud děláte něco z donucení? Máte do takové činnosti chuť a děláte ji s radostí? Nebo spíš naopak budete k úkolu přistupovat s nechutí a minimálním úsilím?

Pokud jsou jakékoliv činnosti povinné a jejich vykonávání je vynucované například pod hrozbou trestu, ve škole obvykle ve formě poznámky, špatné známky nebo úkolu navíc, nevede to k samostatnému zodpovědnému jednání, ale k pouhé poslušnosti. Dítě jednoduše nedělá úkol proto, že by se samo svobodně rozhodlo a cítilo zodpovědnost za své učení, ale proto, že se bojí trestu, nebo jiné nepříjemné reakce toho, kdo mu úkol zadal. Proto raději poslechne a úkol udělá. Zadáváním povinných domácích úkolů tak učitelé přebírají zodpovědnost za učení žáků na sebe a vytvářejí u žáků závislost na pokynech autority, která může být v celospolečenském důsledku velmi nebezpečná.

Krátký legislativní výlet

Škola je veřejná služba, jejíž činnost je upravována platnou legislativou, tedy i zadávání domácích úkolů by mělo být v souladu s nějakým zákonem či vyhláškou. Chceme-li se podívat na domácí úkoly optikou právních předpisů, vezmeme si k ruce školský zákon jako základní dokument, kterým se školy řídí. Pro správné legislativní uchopení domácích úkolů je zásadní hned první paragraf tohoto zákona, který vymezuje působnost zákona pouze na “vzdělávání ve školách a školských zařízeních”. Výklad k tomuto zákonu (Školský zákon. Komentář.ještě upřesňuje, že učitel “nemůže vyžadovat, aby žák nebo student plnil jeho pokyny týkající se činností v době mimo dobu vzdělávání". A do třetice, směrnice ministerstva školství Pomůcka pro ředitele škol při tvorbě školního řádu k tomuto dodává, že ve školním řádu nelze upravovat volný čas dětí, žáků a studentů.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že není možné prezentovat domácí úkoly jako školní povinnost a škola tedy nemůže vymáhat jejich plnění, protože domácí prostředí není detašovaným pracovištěm školy. Některé školy mají sice povinné domácí úkoly zakomponované ve svém školním řádu, nicméně tento vnitřní předpis školy nestojí nad zákonem a nemůže tak nikomu ukládat povinnosti, které nemají oporu v právních předpisech. A jelikož se žádný právní předpis výslovně domácími úkoly nezabývá a přímo je neupravuje, lze jednoznačně konstatovat, že domácí úkoly nemohou být povinné.

Na základě tohoto legislativního výletu je zřejmé, že škola nemůže zadat dítěti práci, kterou by mělo povinnost dělat doma. Stejně tak je více než jasné, že žák nemůže být školou jakkoliv trestán za nesplnění domácího úkolu či za chybějící rodičovský podpis pod úkolem.

Dobrovolné domácí úkoly mají smysl

Teď již víme, že ačkoliv je zadávání povinných domácích úkolů ve školách léta zažité, je to zastaralá a v podstatě nelegální praktika patřící do pedagogického skanzenu. Znamená to ale, že učitelé nemají zadávat vůbec žádné úkoly k procvičování? Nikoliv. Úkoly na doma mohou být totiž užitečným nástrojem pro smysluplné učení. Zkusme jen v uvažování o domácích úkolech nahradit slovo “povinnost” slovem “dobrovolnost” a nechat děti, ať si vyberou, co právě jim dává smysl.

Jak to může v praxi vypadat? Učitelé mohou například žákům poskytnout materiály a doporučovat různé tipy na domácí procvičování, upevňování nebo rozšiřování učiva a nabízet problémové, projektové či jiné kreativní úkoly. Je také přínosné podporovat žáky v přemýšlení o jejich vlastním učení a umožnit jim, aby si sami úkoly na doma vybírali nebo i navrhovali podle svých potřeb a zájmů. Mohou si tak určit třeba téma, množství a úroveň obtížnosti, kterou jsou schopni zvládnout, a tím se pro ně úkol stává zvládnutelným a motivačním.

Teprve takto pojaté domácí úkoly opravdu pomáhají v učení a vedou k samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní učení. Dítě není pod tlakem vymáhané povinnosti, ale v případě dobrovolných úkolů se samo rozhoduje, zda mu úkol připadá smysluplný a užitečný. Z této dobrovolnosti pak logicky vyplývá, že některý úkol zaujme jednoho žáka, jiný třeba pět žáků, další možná všechny a jiný nikoho. Když si učitel v tuto chvíli dokáže udržet roli toho, kdo poskytuje příležitosti k učení a nechá na žácích, zda a jak jich využijí, podporuje jejich přirozenou touhu objevovat, poznávat a učit se. A to je jedním z hlavních cílů moderní školy.


(1) Horsley, M. and Walker, R. (2012): ReformingHomework, Red Globe Press
Kohn, Alfie (2006): The Homework Myth, De Capo Books
John Jerrim, John et al. (2019): The relationship between homework and the academic progress of children in Spainduring compulsory elementary education: A twinfixed‐effects approach, July 2019, BritishEducationalResearchJournal45(1).


Článek byl převzat z Učitelských listů  foto: Ladislav Vít, Univerzita Pardubice

Mgr. Helena Zitková, Ph.D.